Rok od roku přibývá počet dospívajících, kteří potřebují odbornou pomoc. V současné době je ale takové pomoci žalostný nedostatek a pokud už se někdo najdete, čekací doby jsou extrémní – někdy až v řádu měsíců. Zaděláváme si na problém. A to ne jen, z pohledu rodin, budoucích partnerů a partnerek, ale i z pohledu národa, státu, lidství, lidskosti a celé společnosti. Jako bychom nechtěli vidět, že se blížíme k problému, který přesahuje jednotlivce.

Příliš rychlý svět, příliš málo času
Moderní doba je posedlá výkonem, ziskem, nadprodukcí a nadužitkem, což se odráží i v rodinných vztazích. Neustálý tlak na výkon, maximalizaci zisků na úkor osobního života a pohodlí zaměstnanců, snižování stavů a přepracovanost těch, co zůstanou má za následek méně času, po který mohou být s dětmi. Více, než jedno zaměstnání nebývá výjimkou. Digitální svět, který by je mohl spojovat, často jen zrychluje odcizení – opravdovým vztahům virtuální svět sociálních sítí rozhodně nepomáhá. Unmatch, když si nevím rady. Jenže v realitě tam venku není tlačítko unmatch, nebo unfriend. Tam je drsná skutečnost, které „neutečeme“, jako na telefonu, v telefonu.

Pozdrav v kuchyni nestačí
Setkávám se s různými příběhy. Jsem neustále fascinován silou, vůlí a odhodláním, kterou dotyční mají. Fascinován tím, na co všechno si dokáží zvyknout, v čem dokáží žít, čemu se dokáží přizpůsobit. Kde berou zdroje, sílu, energii? Čím to všechno zvládají, že to není ještě horší, ptám se a žasnu. A najednou se něco děje… Oni mluví… A to na prvním sezení, kam přišel s podporou kamaráda, téměř nepromluvil. „Líbilo se mi, že si mě nijak nehodnotil a nesoudil, jako ten psycholog, kde sem byla. Tady jsem se cítila, že můžu být sama sebou, nemusím nic předstírat.“

Budeš dělat balet!
Od realizace neúspěšných rodičovských snů skrze své děti, až po domácí násilí: „Je to dobrý, rodiče se rozvádí, táta odešel, tak mě mlátí už jen máma. Fakt je to dobrý, ta nemá takovou sílu.“ Sedíte a děláte vše pro to, aby jste se nerozbrečeli. Nejste stroj ani po x-tém takovém příběhu, ale přesto cítíte, že si tak nějak „zvykáte“. Ale opravdu? Jako ty „děti“, co už dávno nejsou dětmi a jsou více dospělými, než jejich „dospělí rodičové“?

Sci-fi? Fantasy? Ne. Tvrdá realita!

„Musím dělat tenhle sport, protože se to mamince líbí. Teď sice mám volněji, protože jsme si narazily holení kost. Ale brzy začneme opět trénovat.“

„Musím jezdit domů, protože mě pak máma méně kontroluje a sestra na mě aspoň nedonáší, co dělám. Je menší zlo být u ní v baráku, než když mě přes mojí sestru každý den kontroluje.“

„Táta chce prodat barák, kde jsem celý život vyrůstal a když se ho zeptám, kde budeme bydlet, řekne, že to bude řešit, až to nastane.“

„Vůbec mě neposlouchá, zase se mě zeptal tento týden na jednu věc už po páté. A to jsem na tuhle potravinu alergická už roky. Pořád si to nepamatuje.“

„Táta mi přerovnává věci v mém pokoji, prostě z ničeho nic přijdu a věci jsou jinak. Nerespektuje vůbec mé soukromí.“

„Já se večer chodím najíst až když nejsou rodiče v kuchyni. Táta mě z ní vyhazuje, když je tam on a máma si občas vezme i ten poslední toast, co chci sníst.“

„Máma si na mě vylévá zlost, že stála na červené, když přijede z práce a křičí na mě. S tátou se každý den hádají a křičí na sebe. Bylo by lepší, kdyby se rozvedli, ale máma by to neutáhla.“

„Chodím do kostela, protože když bych nešla, bude zle.“

„Nesnáším svého manipulativního otce. Neznám nikoho jinýho, kdo by takhle dokázal s lidmi manipulovat.. Teším se, že se v 18 odstěhuju a nikdy ho už neuvidím.“

„Utekl jsem z domova a bydlel jsem týdn u jednoho patnáctiletého kluka, co frčí na heroinu.“

A tak dále, a tak dále. Je zde otázka na místě, kdo to vlastně vzdal? Zda-li děti, rodiče, nebo oba? Stát? Politici, kteří nám každý rok lžou, jako když tiskne a my hloupé naivní ovce jim to stále věříme a neumíme s tím nic udělat? Masmédia, která nás manipulují den co den a mi jim to vše žerem?

Volání o pomoc, které nikdo neslyší: Aneb „Vyřeš si to sám!“
Někteří rodiče ani neví, co děti celý týden dělaly, kde byly, s kým. Způsobů, jak na sebe tito osobnosti upozorňují, je mnoho. Od sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, útěk do videoher, sociálních sítí, drog, extrémních „sportů“, až po pokusy vzít si život. Volají, křičí, halekají a hulákají, jen svým způsobem, leč často nejsou vyslyšené. A tak se pořežou ještě více, aby si tu bolest, která je svírá vevnitř, nečím přehlušili. Až si ze sebepoškozování udělají kamaráda, panenku. A tu jim pak nejde jen tak hned vzít, víte??? „Rodiče neví, že se už roky sebepoškozuju. Ještě na to nepřišli.“ A z jiného soudku… „Rodiče ví, že se poškozuji. Mám si to prej vyřešit sám. Na terapie mi peníze nedají a ke školnímu psychologovi jít nechci.“

Co s tím?
Nevím, zda-li dřív hledat příčinu, nápravu, nebo jen prostě pomáhat tam, kde to jde a smířit se s tím, že tak to prostě bylo, je a bude? Vlivů je mnoho, působí všechny naráz, některé víc, některé méně. V součtu je to ale pak pro tyto „křehké-houževnaté“ bytosti síla. Oni se nemají moc jak bránit, nemají prostředky, nástroje, ani odbory, ani odboje, ani guerilly – velká škoda – jako někteří velikáni!

Viva la Revolución
A tak vzdávám hold všem dětem-dospělákům, teenagerům, kteří navzdory všemu žijí dál,
zvládají to ještě navíc s grácií a odhodláním, nepolevovat, bojovat za sebe, za ostatní kamarády, osamostatňovat se a pak za desítky let třeba rodičům poděkovat za to, že byli na ně tak vostrý, protože díky nim mají zkušenosti, které by jinak vůbec nezískali: Jsou citlivé, někdy extrémně – to aby poznaly jemné změny v chování u táty a připravili se, že přijde výprask. Nebo že vybudovali firmu, zajistili rodinu, protože nikdy nebyli pro rodiče dost dobrý, a tak si to pak dokazovaly v druhé třetině svého života – že jsou dobří, že opravdu něco dokáží, že si něco dokáží, a nebo svým rodičům, pro které snad už konečně budou dost dobří, dostateční a dokonalí.

Každá duše, které je alespoň trochu odlehčeno, je radost. Přijde další – oni si to poví, to jim jde dobře, lépe, než těm dospělákům. A tak apeluji i na vás, všímejte si, všímejte si a všímejte si, rodičové milí. A když nevíte jak, přijďte. Rozmotáme to společně. Nemusíte na to všechno být sami.