Psychoterapie je oblastí, ve které se prolínají různé přístupy, disciplíny a teoretická pozadí. Noví terapeuti jsou často zmateni ohledně své role: mají být empatickými naslouchači, zrcadlícími partnery, mediátory konfliktů, sociálními aktivisty nebo kouči? Nejasná definice jejich úlohy je může přivést k tomu, že přeskakují mezi různými přístupy a míchají terapeutické styly i v rámci jednoho sezení. Tento problém však nepostihuje jen začátečníky, ale i zkušené terapeuty, kteří někdy obtížně vysvětlují, proč jsou některé terapie úspěšnější než jiné.
Omezující metafory v psychoterapii
Vysvětlování psychoterapeutické práce si často vypůjčuje koncepty z medicíny, sociálního inženýrství či organizace práce. Výrazy jako „léčba“, „symptom“, „patologie“ či „diagnóza“ přejaté z medicíny však mohou být zavádějící. George Kelly (1955) upozorňuje, že slovo „pacient“ evokuje pasivitu, zatímco terapie by měla být aktivním procesem spolupráce mezi terapeutem a partnerem. Psychoterapeut nemá k dispozici chirurgické nástroje ani fyzické intervence: jeho nástrojem je komunikace.
Ve skutečnosti je psychoterapie primárně rozhovorem, a přesto se kolem ní vytváří háv složitosti. Klíčové je pochopit, že terapeutická interakce zahrnuje specifické jazykové formy: například psychoanalytické volné asociace, kognitivně-behaviorální restrukturalizaci nebo na řešení orientované přerámcování. Leč žádná z těchto metod sama o sobě není kouzelným klíčem k úspěchu.
Východisko: Strukturní determinismus Humberta Maturany
Zajímavý přístup nabízí teorie strukturního determinismu Humberta Maturany (Maturana & Varela 1980). Tato teorie vychází z biologického chápání živých organismů a aplikuje se i na lidské poznání a komunikaci. Podle Maturany a Varely není možné zcela oddělit pozorovatele a pozorované: jakýkoli popis reality je vždy ovlivněn strukturou pozorovatele a jeho vzájemným působením s okolím.
To znamená, že i věda jako taková nemůže nabídnout absolutně objektivní obraz světa. Tento konstruktivistický pohled má hluboké důsledky i pro psychoterapii: terapeut nemůže být pouze pasivním pozorovatelem, ale je neodmyslitelnou součástí terapeutického procesu. Partner a terapeut se vzájemně ovlivňují a výsledky terapie nejsou jen otázkou aplikace „správné metody“, ale spolupusobením tohoto vztahu. Z terapeutického procesu prostě nemůžeme vliv terapeuta odečíst.
Jazyk jako biologický fenomén
Jedním z nejcennějších přínosů Maturanovy teorie pro psychoterapii je jeho pojetí jazyka. Maturana a Varela ukázali, že jazyk není pouze prostředkem komunikace, ale biologickým fenoménem, který zásadně formuje lidské poznání. Tradiční vědecký pohled na jazyk se často omezuje na jeho popis jako nástroje přenosu informací. Maturanův přístup však zdůrazňuje, že jazyk je klíčovým mechanismem, kterým lidé vytváří – konstruují svou realitu.
Tento pohled je pro psychoterapii velmi důležitý. Terapeutické rozhovory nejsou jen výměnou informací, ale procesem, v němž partner i terapeut společně vytvářejí nové významy a pohledy. Terapeutická změna se tak neodehrává skrze „opravování chybného myšlení“ nebo jeho odstraňování, ale skrze změnu jazyka a způsobu, jak náš partner vnímá svůj vlastní život.
Praktický dopad na psychoterapii
Maturanova teorie přináší terapeutům jasnější východisko pro definici jejich role. Pokud přijmeme, že terapie je především interaktivní jazykový proces, můžeme se osvobodit od strnulých modelů a metodických dogmat. Namísto hledání „správné“ techniky se můžeme soustředit na to, jaké nové možnosti pomůžeme partnerovi otevřít v rámci jeho způsobu myšlení a komunikace.
Psychoterapie pak přestává být mechanickým procesem aplikace naučených technik a stává se dynamickou interakcí mezi dvěma či více lidmi, kteří společně hledají nové pohledy. Tímto způsobem může terapeut svou roli chápat nikoli jako někoho, kdo „léčí“ pacienta, ale jako průvodce v procesu vytváření nových významů a možností.
Co z toho pro mě vyplývá?
Maturanova teorie strukturního determinismu nabízí psychoterapii nový způsob, jak chápat její vlastní podstatu. Namísto snahy o objektivní diagnostikování a aplikaci metod zdůrazňuje význam interakce, jazykových procesů a vzájemného ovlivňování terapeuta a partnera. Přijetí tohoto přístupu může vést k větší jasnosti v psychoterapeutické praxi a pomoci terapeutům definovat svou roli bez zbytečného balastu metafor převzatých z jiných disciplín.
Nakonec se tak potvrzuje to, co Maturana a Varela shrnuli ve své slavné větě: „Všechno řečené je řečeno ze zvyku.“