Když se lidé rozhodnou vyhledat odbornou pomoc v terapii, často si představují, že dostanou konkrétní radu nebo metodu, která jim nějak pomůže vyřešit jejich problém. Realita bývá však složitější. Terapie nefunguje jako kuchařka na borůvkový muffin, kde jeden recept vyřeší všechny chutě. Mnohem důležitější, ne-li nejdůležitější, než samotná metoda je kontext, ve kterém se člověk nachází. Otázka pro zvídavé: V kolika kontextech se právě teď nacházíte?

KONTEXT

Kontext je pojem pro souvislosti, pozadí, okolí něčeho. Kontext určuje význam řečeného, ale i mlčeného. Když ve vašem bytě uslyšíte zvolání “Hoří!”, vaše amigdala se probudí ve zlomku vteřiny, smysly se zbystří, okamžitě všeho necháte, tep se vám začíná zvyšovat, krev se hrne do nohou, nejspíš asi zpanikaříte a rozběhnete se k místu, odkud zvolání slyšíte. Když to samé uslyšíte říkat herce v divadle na pódiu, zatímco si vychutnáváte blízké drama z první řady, nic z výše uvedeného se nejspíš nestane. Zůstanete klidný, jako Vinetou (nebo jako Mšoči). Co z toho vyplývá? Že to, co nějak funguje v jednom případě, nemusí nutně fungovat stejně v jiném. Že interpretace informace v jedné situaci může být diametrálně odlišná v jiné situaci. Na takové interpretaci může záviset i váš život. Zažili jste už podobnou situaci?

Je lepší změnit chování, nebo o něm mluvit?

Terapie není jen o radách, ale o nahlédnutí – pochopení – vaší životní situace. Představte si, že vám někdo poví: „Stačí se usmívat a budete hned šťastnější.“ Dobrá rada nad zlato? Ale co když jste ve stresu kvůli práci, rozvodu, nezájmu partnera či dětí? Nebo co když jste právě blízkého člověka ztratili? Co si počít s takovou rádoby radou? Mechanické usmívání tady nepomůže. Nejde totiž jen o změnu chování, ale o nahlédnutí, proč se asi cítíte tak, jak se cítíte a co s tím chci či můžu udělat.

Terapie nebývá jen o tom, že dostanete cizí instrukci, mantru, kterou máte následovat (mnohdny ani nevíne jak přesně, kdy a co má být výsledkem onoho následování našeho rádce). Důležité je společně prozkoumat, co se ve vašem životě děje, jak tomu vůbec rozumíte, že se vám to děje, o čem to je, co a koho to všechno ovlivňuje. Tato snaha o nahlédnutí a pochopení je mnohem důležitější než metoda, kterou terapeut použije.

Každý problém je jiný

Co funguje pro jednoho člověka, nemusí fungovat pro druhého. Indiánské přísloví říká: „Nikdy nesuď člověka, dokud jsi dva měsíce nechodil v jeho mokasínech.“ To znamená, že každý člověk vidí svět jinak – musí ho vidět jinak, on nemůže totiž jinak (-: protože má jiné zkušenosti, jinou minulost, prošel si jinými kontexty, má tudíž jiné způsoby myšlení. Stejná situace může pro dva lidi znamenat úplně něco jiného.

Dva lidé mohou přijít na terapii se stejným podnětem: cítí se osamělí. Jeden se možná potřebuje naučit více se otevírat druhým lidem, druhý se naopak potřebuje naučit trávit čas sám se sebou, aby nebyl závislý na přítomnosti druhých. Proto nemůže existovat jedna univerzální metoda, přístup, návod, manuál, skript, které pomohou každému.

Proč někteří terapeuti a koučové stále mění své metody?

Hledají se. Hledají to, co jim funguje, protože neexistuje jedna správná cesta, a to některé začínající, ale i pokročilé kouče a terapeuty znekliňuje. Sledujete-li terapeuty na odborných konferencích, můžete mít dojem, že neustále hledají nové a nové metody. Jakoby nikdy nebyli spokojeni s tím, co už mají, co už znají. To ale není proto, že by byli přelétaví. Důvodem je to, že žádná metoda nefunguje vždy u každého.

Většina lidí během terapeutických sezení leccos pochopí, uvědomí si souvislosti, významy, ale ne kvůli konkrétní metodě, nýbrž díky celkovému procesu práce na sobě, se sebou. Důležitější než samotná metoda je, jak se člověk v terapii cítí, zda má důvěru ke svému terapeutovi a zda spolu nacházejí smysluplné způsoby řešení jeho obtížných situací.

Co když mám pocit, že moje problémy jsou příliš složité?

Všechno se dá rozmotat, když se podíváme na kontext: když ho ohledáme, prozkoumáme, zmapujeme, osaháme si ho, očucháme si ho, přivoňíme si k němu. Někdy se může zdát, že problém je tak zamotaný, že nemá řešení. Člověk se může cítit paralyzovaný množstvím myšlenek a emocí, které mu brání cokoliv změnit. V takových chvílích je důležité podívat se na širší kontext.

Terapie funguje podobně jako práce zkušeného detektiva, který si všímá těch nejjemnějších detailů a záchvěvů. Terapeut pomáhá partnerovi najít souvislosti, které mu předtím unikaly. Možná se ukáže, že klíčový problém vůbec není tam, kde si člověk původně myslel. A možná to vůbec, ale vůbec není o hledání (příčiny) problému, ale zcela o něčem jiném. Máte představu, o čem to pak může být?

Terapie není kouzlo, ale umění komunikace

Lidské problémy se v komunikaci rodí, a proto se také většinou komunikací řeší. Mluvení nahlas pomáhá najít nové způsoby, jak řešit obtížné životní situace. Jak říká na konstruktivistickém přístupu založená terapie, nic není tak samozřejmé, aby to z jiného úhlu pohledu nevypadalo jinak.

Terapeut není kouzelník, který má v rukávu univerzální recepty a kouzelnou hůlku Harryho Pottera. Jeho úkolem je spíše pomáhat partnerovi dívat se na věci novým, přijatelnějším, uspokojivějším, žitelnějším způsobem. Často stačí změnit úhel pohledu a člověk najde řešení, které předtím nevnímal.

Ponaučení na závěr

Proto je v terapii důležitější kontext než metoda. Každý člověk žije svůj vlastní příběh a to, co mu pomůže, závisí na tom, jak svůj příběh vnímá, jak ho dokáže nahlížet – z kolika stran a úhlů to dokáže, kolik významů mu umí přisoudit. Terapeut tedy nemusí hledat stále nové techniky, ale spíše musí umět dobře naslouchat a pomoci partnerovi pochopit jeho vlastní svět a pomoci mu zorientovat se v jeho potřebách. Jít s ním, chvíli vedle něho, chvíli krok za ním, až ho jednoho krásného dne opustí. To vše v připojení k partnerovi, které se několik let učil. O tom ale jindy.