V dnešní super-masmediální době už pomalu ani nevíme, co je opravdu skutečné a co jen trochu skutečné. Když otevřeme sociální sítě, vidíme dokonalé životy: krásné tváře, exotické dovolené, perfektní vztahy, věci, které nepotřebujeme – leč oni nám namlouvají, že bez nich nejsme úplní, dost hezcí, a já nevím co ještě… a proto si je musíme koupit, aby. Jenže tyhle obrazy nejsou realita – jsou to jen upravené verze světa, které mají za cíl jediné: prodávat a konzumovat. A přesně o tom vypráví francouzský filozof Jean Baudrillard ve své knize Simulacra a Simulace z roku 1981.
Jean Baudrillard, podivín, který zavraždil svoji manželku, byl francouzský filozof, sociolog a fotograf, který si všiml něčeho zajímavého: náš svět se pomalu mění na jednu velkou iluzi. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spoustu věcí, které nejsou „skutečné/opravdické“ – pouze jejich napodobeniny. Příklad z fast foodu: hamburger, který vypadá jako jídlo, ale chutná všude stejně, je jedno, kde ho koupíte. Nebo reality show, kterými nás masmédia krmí: lidé v ní hrají sami sebe, ale vlastně jen předstírají, protože vědí, že je sledují kamery. Přesně o tom je jeho kniha.
Podle Baudrillarda už dlouho nežijeme ve skutečném světě, ale v jeho napodobenině, jakési simulaci – ve světě simulaker, kde originály zmizely a zůstávají jen jejich kopie, resp. kopie kopií. Reklamy, média, technologie a týmy psychologů, marketérů a manipulátorů pro nás vytvářejí iluze, kterým věříme, i když žádný reálný základ – Originál – už dávno nemají nebo jej nejsme schopni historicky dohledat – zastínily jej desítky jeho kopií. Nejhorší je, že už ani nepoznáme rozdíl.
Jak jsme se dostali do této situace? Jaké jsou důsledky života ve světě, kde je všechno jen hologramem, matrixem, virtualitou, polopravdou, lží a manipulací? A co s tím můžeme dělat? Pojďme se podívat na Baudrillardovy myšlenky a zjistit, proč jsou dnes aktuálnější než kdy dřív.
Baudrillardův svět
Baudrillard žil v druhé polovině 20. století, kdy se svět měnil nesmírnou rychlostí. Po druhé světové válce přišel obrovský ekonomický boom: televize se stala běžnou součástí života a reklamy zaplavovaly ulice i obrazovky. Začala doba konzumu, doba světa obstarávání, tzv. Wegwerfgesellschaft – společnost vyhazování, nebo společnost odpadu: místo toho, aby se věci opravovaly, tak si lidé kupovali nové. Místo toho, aby hledali hlubší smysl věcí, spokojili se s předhozenou povrchností bez souvislostí.
V té době vrcholila studená válka: USA a Sovětský svaz soupeřily o to, kdo je silnější. Tato válka byla výjimečná, protože většina bojů se neodehrávala na bitevním poli, ale v médiích, tzv. televizní válka. Obě strany se snažily vytvořit obraz toho, že právě jejich svět je ten nejlepší. Propaganda a reklama byly skoro stejně silné jako zbraně hromadného ničení. Baudrillard si všiml, že realita, jak ji známe, se začala nahrazovat falešnými obrazy a symboly. Lidé z obýváku na gauči už nepoznali, co je pravé/opravdické a co jen předstírané. A tak se zrodila myšlenka Simulace a Simulacry.
Co je to Simulacra a Simulace?
Baudrillard říká, že ve světě, kde všechno může být kopírováno, se realita pomalu rozpadá. V minulosti věci znamenaly to, co opravdu byly: obraz Krista v kostele byl symbolem víry. Jenže dnes už tolik významů neznáme/nemáme. Když vidíme třeba obrázek hamburgeru v reklamě, očekáváme, že chutná a vypadá v realitě dokonale, ale skutečnost je jiná. A nejen to. Dnes už ani nevíme, co je skutečné a co kopie, pololež, polopravda, nebo v moderní mluvě hoax.
Baudrillard rozlišuje čtyři fáze, jak se realita mění v simulacrum:
- Zobrazení odráží realitu: neupravená fotografie krajiny
- Zobrazení už neodpovídá realitě, ale zkresluje ji: reklama ukazuje krásný hamburger, který ve skutečnosti tak dobře nevypadá
- Zobrazení už nemá žádný vztah k realitě, ale lidé mu stále věří: reality show předstírá skutečný život, ale ve skutečnosti je to jen show
- Zobrazení už nemá žádnou skutečnou předlohu, je to jen kopie kopie – Simulacrum: svět influencerů a sociálních sítí, kde si lidé vytvářejí falešné obrazy svého života, které nikdy nebyly a nebudou skutečné
Disneyland jako hrůza a dokonalá simulace reality
Nejlepší příklad: Disneyland. Celý park je vytvořen, jako falešný svět, který předstírá realitu, ale přitom je celý vyumělkovaný a falešný. Baudrillard tvrdí, že celý svět se pomalu mění v něco jako Disneyland – žijeme ve světě symbolů bez významu, symbolů, kterým nepředchází žádná realita – skutečné hodnoty byly potlačeny nebo znetvořeny obrazy/kopiemi jejich existencí.
Baudrillard si Disneyland vybral jako jeden z nejlepších příkladů teorie simulaker. Na první pohled je to jen zábavní park: místo, kde si děti hrají, rodiče fotí a všichni se baví. Ale podle Baudrillarda Disneyland neexistuje proto, aby bavil, ale aby skryl, že celý svět už je jako Disneyland.
Disneyland jako falešná, pokroucená realita
Disneyland je vytvořený tak, aby působil jako „jiný svět“: svět pohádek, radosti a dobrodružství. Lidé do něj vstoupí a na chvíli mají pocit, že opustili realitu. Jenže ve skutečnosti neunikli nikam. Disneyland je pečlivě zkonstruovaná iluze, kde každá budova, každá postava a každá atrakce je uměle vytvořená tak, aby vypadala „skutečně“. Ale nic v něm není opravdové.
Baudrillard tvrdí, že Disneyland nám říká: „Toto je falešný svět, ale až vyjdete ven, vrátíte se do toho opravdového světa.“ Jenže právě tím vytváří iluzi, že svět mimo Disneyland je skutečný. Baudrillard dále říká: „Co když už žádná skutečnost/opravdovost neexistuje? Co když i ten svět venku je jen další simulací?“
Celý svět jako Disneyland
Podle Baudrillarda je Disneyland jen extrémně koncentrovaná verze toho, co se už děje všude kolem nás. I mimo něj žijeme v simulaci: ve světě médií, zábavy a spotřeby, kde je všechno vytvořené tak, aby nás udrželo spokojené a zaměstnané – hlavně zaměření tím směrem, který určí masmédia – ty nám vytváří realitu. Reklamy, televize, filmy i sociální sítě nám ukazují svět, který je stejně nerealistický jako Disneyland, ale přesto mu věříme. Nemužeme jinak, nebo ano?
Lidé chodí do Disneylandu, aby se pobavili, ale zároveň, aby potvrdili existenci „reálného-konzumního“ světa tam venku. Ve skutečnosti si však ani neuvědomují, že realitu už dávno nahradily simulace.
Disneyland a sociální sítě
Baudrillardova myšlenka Disneylandu se dá dokonale aplikovat na dnešní sociální sítě. Instagram, TikTok a Facebook vytvářejí iluzorní svět, ve kterém lidé ukazují jen tu nejlepší verzi svého života. Filtry, pečlivě vybrané fotky, ideální zážitky, vyvolání pocitu „missing out“ – to všechno tvoří iluzi reality, která je stejně umělá jako Disneyland.
A stejně jako u Disneylandu i zde platí: čím víc času v něm trávíme, tím víc zapomínáme, že svět venku už nefunguje jinak. Sociální sítě nám vytvářejí falešnou realitu, kde jsou všichni šťastní, úspěšní a krásní – a my se pak cítíme, že v tom „reálném“ světě, ve kterém žijeme my, něco chybí.
Baudrillard by dnes možná řekl: Disneyland není jen v Kalifornii nebo Paříži. Disneyland máme v každém telefonu a placaté osvícené modle doma na stěně. A my v něm trávíme svůj čas stejně jako v tom fyzickém/reálném/opravdovém.
A Baudrillard k tomu přidává, že v hyper-moderním světě už realita není jen subjektivní, ale úplně rozmazaná, zdeformovaná, znetvořená, potlačená – je zde hyperrealita. Společnost – myšleno masmedia – vytváří obrazy, kterým pak sama věří. Například když sledujeme filmy o romantické lásce, postupně začneme věřit, že vztahy musí vypadat přesně takhle – dokonale, bez chyby – vytváří nám nedosažitelný ideál vztahu (není to frustrující?). Nebo když vidíme, že všichni influenceři cestují po exotických místech, začneme mít pocit, že bychom to měli dělat taky, i když to třeba vůbec nepotřebujeme a nechceme (není to frustrující?).
Baudrillard vlastně říká, že svět už nefunguje na základě skutečných zážitků, ale na základě předem pečlivě připravených a vyumělkovaných příběhů. Nežijeme realitu, ale její masmediální kopie. Drsné, že?
Proč byste měli Baudrillarda číst?
Dnes je Baudrillard aktuálnější než kdykoliv předtím. Stačí se podívat na sociální sítě: jsou plné simulaker (simulace simulací). Fotky jsou upravené několika filtry, videa sestříhaná tak, aby vypadala lépe než realita. Lidé předstírají životy, které skutečně nežijí. A mimochodem, jak to asi souvisí s umělou inteligencí?
Reklamy už neprodávají jen produkty, ale pocity a identitu: nekupujete si jen tenisky, ale pocit, že jste cool, někdo víc. Neplatíte jen za značku, ale za iluzi lepšího, kvalitnějšího života. A to je přesně to, co Baudrillard popisoval: svět se změnil v jednu velkou iluzi, kde už nepoznáme, co je skutečné/původní a co je jen simulace. Začala éra Homo Hologramus…
Když virtuální svět začne být nebezpečný
A teď to hlavní: jaký dopad má tohle všechno na nás a hlavně na děti a dospívající, budoucí generace, elitu národa??
Studie ukazují, že sociální sítě vytvářejí silnou závislost, která se dá přirovnat k závislosti na drogách. Každé „lajknutí“ u fotky aktivuje dopamin v mozku – ten samý hormon, který se uvolňuje při užívání návykových látek. Děti tráví hodiny na TikToku a Instagramu a čím víc času tam stráví, tím víc se jejich mozek přizpůsobuje tomuto prostředí. Reálný svět se jim pak zdá nudný.
Tohle už není jen teorie – vidíme to kolem sebe každý den. Děti a ne jen děti tráví víc a víc času ve virtuální realitě než v té skutečné – venku s kamarády, v lese, parku, na stromech a prolejzačkách. Místo hry venku sedí s mobilem v nákupních centrech u fast foodu a konzumují odpadky. Místo rozhovorů s kamarády scrollují feedy. A když jim mobil vezmete? Někteří z nich zažívají opravdové abstinenční příznaky: úzkost, podráždění, deprese, bezmocnost.
Rodiče si často říkají: „Však je to jen fáze.“ Ale pokud si všimnete, že vaše dítě tráví většinu dne na sociálních sítích, je nervózní bez telefonu a nemá už zájem o běžné aktivity, není to jen fáze. Je to problém, který je potřeba řešit.
Pokud máte pocit, že vaše dítě už nežije v realitě, ale jen v obrazech na displeji, neváhejte vyhledat pomoc. Soukromá poradna je tu pro rodiče i děti, kteří chtějí najít cestu zpět do skutečného světa. Protože realita může být mnohem zajímavější než jakákoliv simulace – jen si na ni musíme znovu zvyknout. Divné, že?
Motivace na konec
Pokud chcete pochopit, proč se někdy cítíte divně, když scrollujete Instagramem a máte pocit, že váš život není tak „dokonalý“, přečtěte si Simulacra a Simulace. Baudrillard vám otevře oči a ukáže, že možná nežijeme v realitě, ale jen v její napodobenině. A až si ji přečtete, zastavte se u mne v poradně, moc rád si o knize s vámi popovídám. Třeba i s vašimi dětmi.
A kdo ví? Možná už dnes jsme jen postavy v simulaci, krmeni nepřeberným množstvím odpadu, jak říká slovinský filosof a intelektuál, Slavoj Žížek: „I am already eating from the trash can all the time!“. Ale o tom jinde a jinde…