Pavlína se jednoho dne probudila s pocitem, že už takhle dál žít nechce. Každý den byl stejný: práce, děti, domácnost, kocouři – připadala si ztracená a pořád v jednom a tom samém kole. „Potřebuji změnu!“, řekla si rozhodně jedno ráno, když jí kocour olizoval. A protože změna musí být vidět, rozhodla se, že si nechá udělat další tetování.

Ale nechtěla jen tak nějaký obrázek. Chtěla něco, co bude mít smysl, hloubku a šířku. Něco, co jí bude každý den připomínat, kým je, kam směřuje a co je pro ni důležité. Možná hvězdičky, možná tlapky kočičky, nebo něco divočejšího, třeba drsnou lebku!? Ale co když toho budu jednou litovat, až budu stará, problesklo jí hlavou. Co když si vyberu špatně? Rozhodla se, že se poradí s tatérem.

Vešla do tetovacího salonu, kde ji přivítal vysoký, sportovně vypadající muž s hnědýma očima, v brýlích a s vlídným úsměvem. Dost ji překvapilo, že nemá ruce a obličej počmárané. Možná je nový, napadlo ji. Ale třeba umí kérovat i bez toho, aby byl celý pomalovaný. Nebo?

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se svým nakřáplým basem.

„Chci tetování, ale nevím přesně jaké,“ přiznala se Pavlína.

Muž přikývl, pousmál se a oči mu šibalsky zajiskřily, jako by věděl něco, co Pavlína ne. „A proč ho chcete?“, otázal se mile.

Tak tohle Pája rozhodně na takovémhle místě nečekala. Sklopila oči k zemi, nevydržela jeho upřený pohled do jejích očí. Cítila, jako by do ní viděl, až na dřeň. „No… chci změnu. Chci něco, co mi bude připomínat, kdo jsem.“

Tatér se usmál, posadil se do svého brčálově zeleného velkého ušáku a odvětil: „To je dobrý začátek. A víte, kým jste?“ Pavlína otevřela pusu, ale rychle si to uvědomila a hned ji zavřela. No jo. Kdo vlastně jsem?

Přemýšlela. Celý život se snažila být dobrou mámou. Chtěla, aby její děti byly šťastné. Ale někdy byla přísná, někdy unavená, někdy smutná,  jindy veselá, ráda se smála, všechno zvládala sama, byla silná žena. A to ne jen duševně. A když si vzpomněla na svého tátu, vybavilo se jí, jak byl vždycky tak… chladný. Nikdy ji nepochválil. A ona teď občas slyšela jeho slova ve své vlastní hlavě, když mluvila se svými dětmi. „Nechci být jako on.“

Tatér si všiml jejího zamyšleného výrazu. „Možná nehledáte další tetování, ale porozumění,“ řekl tiše medovým hlasem, který teď zněl jinak, než předtím. Klidněji, pomaleji…

Pavlína se na něj podívala. „Co tím myslíte?“

„Změna není o tom, co si dáme někam na kůži, nebo pod kůži. Je o tom, co změníme uvnitř sebe. Možná chcete něco jinak, ale nejen na vašem těle. Možná hledáte nový příběh někde úplně jinde…“

Pavlína už v životě zažila opravdu leccos, ale na tohle připravená dneska rozhodně nebyla. Protože měla ale pro strach uděláno, rychle se vzpamatovala, usebrala se a začala s tatérem mluvit. O jejím dětství, o rodičích, o jejím ex-manželovi, o jejím tátovi, o tom, jak moc se snažila být jiná než on – a jak se nakonec v některých věcech chovala stejně. Bylo těžké si tohle připustit. Jako když vám tetovací jehla proniká do kůže, ale ne na stehně, ale na nártu. Bolelo to, ale bylo to už potřeba.

Nechápala, jak to tatér dělá, ale cítila se v jeho přítomnosti tak bezpečně a příjemně, že jí jeho otázky vůbec nevadily ani neurážely. Dokonce jí působilo zvláštní potěšení uvědomovat si a popisovat některé souvislosti svého života, které do té doby jen tušila, ale nikdy neřekla před sebou nahlas. Ani dětem je dřív nedokázala dost dobře vysvětlit, když se jí ptali na nějaké rodinné a vztahové věci.

Chodila k „tatérovi“ každý týden. A pokaždé to byla pořádná jízda, co bolela – někdy víc, někdy míň. Byla to ale příjemná bolest. Vzpomněla si na kamaráda Martina, který jí kdysi řekl, že když s bolestí umíme zacházet, dokáže být i příjemná. Nebo i poučná někdy. Pochopila, čeho se celý život bála, co obcházela, dělala, že neexistuje. No a tak to teď bolelo.

Postupně si začala uvědomovat, že může některé věci ve svém životě měnit. Že si od sebe může něco přát. Že nemusí být na sebe a ani na své děti tvrdá jen proto, že na ni byl tvrdý její táta. Že nemusí nosit v srdci jeho slova, že je může pustit. Že může být jiná, nebo spíš, stejná, ale může o těch samých věcech přemýšlet jinak. V nových souvislostech a významech. Některé věci ve svém věku už nezmění, to by sem bývala musela přijít před pár lety. Teď některé věci potřebuje pouze přijmout. Smířit se s nimi. Přijmout. Přijmout to.

A pak to pochopila.

Tohle nebyl obyčejný tatér. Byl to kouč. Systemický kouč. Když spolu měli poslední sezení, prozradil jí jedno tajemství, které ji přibilo do křesla. Onen první den si spletla vchod.

A její tetování? To dostala. Bylo ale neviditelné. Nebylo na kůži, ale hluboko v ní. Kde? Měla pocit, že úplně všude. V každičkém záhybu jejího těla. Psala nový příběh v novém světě, nový způsob myšlení, nový začátek. Málem prožila celý svůj život a nedočkala se.

Jednoho rána se podívala do zrcadla a usmála se na sebe.

„Myslím, že je to hotové,“ řekla nahlas.

„Vaše tetování?“ zeptal se kouč-tatér.

„Ano, moje změna,“ odpověděla. Nechala jsem si udělat to nejdůležitější tetování ze všech.

Tetování na duši.