1 ředitel, který hraje za všechny: mikromanagement jako CEO

Co se stane, když ředitel přestane řídit firmu – a začne řídit úplně všechno? Prezentace, zakázky, projekty, výrobu, kontroling… i sebe.

V tomto článku se podíváme na život ředitele středně velké firmy očima Ervinga Goffmana, autora slavné knihy Všichni hrajeme divadlo. Ukážeme si, jak vypadá každodenní manažerské divadlo – kdo hraje, kdo mlčí a kdo už ze scény raději odešel.

Příběh vychází z osobních zkušeností a situací, které slýchám při systemickém koučování s manažery a vedoucími pracovníky, ale ne jen s těmi. Je to první díl série, která vám pomůže uvidět každodenní realitu jinýma očima – a možná i začít psát nový scénář.

Zjistíte:

• proč mikromanagement není problém, ale symptom
• co se děje, když manažeři přestanou hrát
• jak vypadá první krok ke změně, kterou nelze nařídit
• a proč někdy pomůže, když někdo přestane mluvit… a prostě odejde ze scény

Pondělí, 7:58 – Pondělní schůzka

Zasedačka už je plná, celý top management na značkách. Nikdo zatím nemluví. Manažeři si upravují rukávy, sjíždějí tabulky na noteboocích, rovnají věci před sebou. Vzduch je napjatý, tichý. Dveře se otevřou a on vstupuje – rychlým krokem, kávu v jedné ruce, notebook v druhé. Všichni se narovnají.

„Dobré ráno. Začneme hned, je toho dost.“

Nečeká na reakci, rovnou promítá prezentaci. Je to firemní porada, ale působí spíš jako one-man show. Mluví jen jeden. Zadává úkoly. Opravy v prezentaci dělá přímo během meetingu – graf změnit, barva jiná, tenhle slide přehodit.

Marketing? Měl připravit čísla, ale nejsou přesná. Tak je doplní sám. Výroba? Něco nefungovalo, ale místo aby šéf výroby vysvětlil proč, ředitel to shrne za něj. Tón je klidný, ale oči přeskakují z člověka na člověka. Hledá kontrolu.

Na konci schůzky si odškrtne pět věcí ze seznamu. Sedm nových přibylo.

„Kdybych je nechal rozhodovat samostatně, aniž bych o tom věděl, rozpadne se to. Každý si jede po svém, nikdo nic neřekne nahlas. Neumí spolu mluvit, každý si hájí jen to svoje. Když chci, aby něco bylo hotovo, musím to udělat sám. Oni nevidí celek. Tady není prostor na filozofii, potřebujeme výsledky. Důvěřuju jim. Ale musí si to zasloužit. A zatím si to nikdo moc nezasloužil.“

Výrobní ředitel: „Zase to vzal za mě. A pak bude říkat, že nejsme proaktivní. Ale jak mám být proaktivní, když každé rozhodnutí předběhne? On chce, abych přemýšlel, ale nenechá mě domluvit větu. Takhle si pod sebou podřezává větev. Začínají mu věřit jen ti, co mu jdou na ruku.“

Obchodní ředitel: „Bez zakázek není firma. On to ví. Proto mě potřebuje. A já mu vyjdu vstříc. Nechám ho prezentovat, když chce, klidně mu připravím podklady. Když se cítí jako generál, rád mu držím mapu. Čím víc mluví, tím víc prostoru pro mě. Easy cake. Teda, snadnej koláč.“

Projektový ředitel: „Perfektní. Zase všechno udělá on. Já jen potvrdím, co řekne. Když vím, co chce slyšet, je to snadné. Stačí mu občas říct, že to zvládl skvěle – a mám klid a nechá mě být. A stejně bych tu prezentaci nikdy neudělal podle jeho představ. Tak proč se snažit? Tyhle lidi se daj tak pěkně oblafnout. Ještě, že v tom umím tak chodit“

První obraz – vševědoucí režisér

V této scéně sledujeme manažera v hlavní roli, ale zároveň bez publika. Kolegové nehrají – přihlížejí. Celý „příběh firmy“ je psán a režírován jedinou osobou.

Erving Goffman by řekl, že se nacházíme na front stage – scéně, kde se hraje formální představení. Jenže bez ansámblu. Ředitel přebírá nejen vedení, ale i scénář, scénografii, světla, zvuk. Ostatní loutky zůstávají ve stínu.

Není to náhoda. Každý z přítomných hraje svou vlastní hru. Navenek se klaní hlavnímu herci, ale ve svých hlavách píší jiný příběh. Týmová důvěra mizí, synergie skočila ze skály a začíná k pozvolnému rozpadu užitečných a funkčních vztahů.

Pondělí, 14:42 – Telefonát s klientem

Ředitel stojí opřený o rám dveří ve své kanceláři. V ruce mobil, v hlavě plán, jak klientovi vysvětlit zpoždění. Druhou rukou přehazuje tabulky na monitoru.

Zvoní. Přijme hovor. „Dobrý den, tady Ředitel… ano, dívám se na to… Rozumím, že vás to netěší… Podívejte, uděláme všechno pro to, abychom to zkrátili.“ Následuje ticho. Ředitel přikyvuje do prázdna, zatímco jeho oči kmitají po výrobním plánu.

„Kde je Radek? Měl tyhle věci hlídat. Proč o tom zase musím mluvit já? Kdybych to neudělal, nic by se nehnulo. Tohle je klient, kterého si nemůžeme dovolit ztratit. A oni nejsou schopni držet termín.“

„Ano, za firmu ručím já, paní inženýrko. A taky to zařídím. Ve středu vám pošlu nový harmonogram. Osobně. Naschle.“

Položí mobil. Krátké ticho. Sáhne po dalším papíru. Výrobní plán. Vlevo červené buňky, ve sloupci „lakovna“ poznámka: personální výpadek. Zaklepe perem o stůl. Hned potom otevře nový e-mail.

„Takhle se to prostě musí dělat. Klient potřebuje jistotu. A tu dostane ode mě. Ne od Radka, ne od nikoho jiného. Stejně by to zase nějak zamluvili. Ale proč jsem zase ten, kdo to musí vysvětlovat? Proč ten Radek nikdy nezvedne telefon sám? Jo… protože ví, že to stejně vezmu já. A to je moje chyba. Ale zároveň – kdo jiný by to zvládl?“

Ředitel jako zástupná postava

V této scéně se ředitel opět staví do čela představení – tentokrát vůči klientovi. Nechává tým v zákulisí a sám nese celou reputaci firmy.

Goffman by řekl, že tu probíhá „zástupná dramaturgie“: jeden herec hraje za celý ansámbl. Dělá to, co ostatní neudělali – ale zároveň tím udržuje scénář, ve kterém nikdo jiný nehraje.

Bez zpětné vazby, bez sdílení odpovědnosti, bez transparentního zákulisí. Klient má „svou jistotu“, ale firma přichází o kolektivní dospělost.

Pondělí, 21:37 – Doma

Dveře do bytu se zavřou tlumeně. V předsíni ticho. Z pokoje se ozývá jen jemný šum pohádky na tabletu. V obýváku světlo. Žena sedí na gauči, zabalená v dece, na klíně kniha. Zvedne oči.

„Ahoj,“ řekne klidně.

„Ahoj,“ odpoví. Zouvá si boty, v hlavě ještě doznívá e-mail, který nestihl odeslat.

„Máš hlad? Dala jsem ti do lednice večeři.“

„Dík, ale asi už si nic nedám. Hlava mi jede. Zítra máme poradu s klientem.“

Posadí se na kraj gauče, je jako v tranzu. Ruce svírají mobil. Zprávy, maily, kalendář. Stále v roli. Vedle něj se dcera zvedá z koberce a potichu si sedá na okraj sedačky. Po chvilce mlčky zašeptá:

„Tati, budeš zítra doma?“

„Zítra? Ne, asi ne, máme náročný den. Ale ve středu bych mohl přijít dřív.“

„To jsi říkal i minule.“

Usměje se, ale jen ústy.

„Teď to ale myslím vážně.“

„Doma chci být klidný. Normální. Ale když jsem chvíli v tichu, začne mi v hlavě běžet seznam: prezentace, zakázky, výrobní plán, lidi… Tohle všechno dělám i kvůli nim. Kvůli ní. Kvůli malé. Ale někdy mám pocit, že mě tu vlastně ani nepotřebují. A že už nevím, jak být jen táta.“

Když role nejde sundat

Scéna doma ukazuje, že herecká role, která měla patřit firmě, se rozlila i do soukromí. Ředitel je fyzicky jinde, ale psychicky stále na jevišti. Jeho identita už není oddělená od výkonu.

Goffman by to nazval „přetečením role přes rámec“ – když zapomeneme, že jsme jen v určité scéně, a začneme žít, jako bychom byli tou postavou pořád.

A právě tehdy se role mění v klec. Ztrácíme přístup ke svému zákulisí, k prostoru, kde bychom mohli být neefektivní, nejistí, nedokonalí. Lidsky přítomní.

Úterý, 9:15 – Výrobní hala

Ředitel stojí uprostřed haly. Líné světlo proudí skrz plastová okna pod stropem. Všude kolem je pohyb, hluk, blikání signalizace. Vedle něj kráčí výrobní ředitel a něco mu ukazuje v tabletu.

„Tady jsme měli problém s dílčí kompletací. Logistika nedodala včas…“

„A proč to nikdo neřekl včera? “

„Říkal jsem to už minule, že ten nový software ve skladu nekomunikuje s plánováním. Oni to pořád neřeší.“

Ředitel neodpovídá. Dívá se před sebe. Přemýšlí.

„Tady je to jádro firmy. Výroba. Tady se to děje. Ale proč se to pořád musí komplikovat? Kdyby si to pohlídali, nemusel bych tady stát já. Jenže zase nic. Já musím přijít, vysvětlit, zatlačit.“

Otočí se zpět k Radkovi: „Udělám k tomu meeting. S tebou, s plánováním a s logistikou. Dnes odpoledne. Ať to má hlavu a patu.“

Radek přemýšlí: „Zase to bude jeho porada. Přesně nalinkovaná, bez prostoru. Proč mám dojem, že víc času věnuje prezentaci toho problému než jeho řešení? A přitom… kdyby aspoň jednou řekl: ‘Jak to vidíš ty?’ Ale ne. On už ví. On vždycky ví.“

Úterý, 13:30 – Neformální oběd, neformální rozhovor?

Ředitel sedí s obchodním ředitelem Tomášem u malého stolku v nedaleké kavárně. Jedí rychlý oběd, oběma pípají telefony. Ředitel mluví, Tomáš přikyvuje. „Prezentaci ve čtvrtek vezmu já. Bude to rychlejší. Máme osm minut. Když to začneš ty, nezbyde mi prostor vysvětlit, co potřebuju.“ Tomáš přikývne. „Jasně. Chápu. Je to tvoje.“

„Jasně že je to jeho. Všechno je jeho. Ale když si to chce odmakat, nebudu mu bránit. Hlavně že jedeme dál. Klienti přibývají, peníze tečou. A on mě potřebuje. Však já vím, kdy kývnout. Taky vím, kdy ho poplácat po egu. V tom je celá magie vedení odspodu. Stačí mačkat ty správné čudlíky a funguje, jak podle plánku.“

Dramaturg, herec a kulisa

Úterní scény ukazují, že ředitel nejen že hraje hlavní roli, ale už si začal psát i všechny vedlejší role. Setkání s Radkem ukazuje, jak mizí prostor pro dialog – problémy se překlápějí do formálních struktur, kde se hraje představení „řešíme to“, i když se nikdo skutečně neslyší.

Setkání s Tomášem pak přináší jiný druh ticha – vztah loajality, který je ale ve skutečnosti taktický. Ředitel si myslí, že má oporu. Tomáš ví, že má klid. A tak všichni hrají dál.

Goffman by tuto fázi nazval „stabilizovanou scénou bez scénáře“, kde každý zná své místo, ale nikdo už neví, proč ho vlastně hraje.

Středa, 10:06 – Interní prezentace pro představenstvo

Malá zasedačka v horním patře. Čistý projektor, ticho, tři lidé z představenstva naproti němu. Ředitel stojí u plátna, kliká. Hlas je pevný, gesta přesná. Všechno sedí. Ale cítí, jak se mu potí záda.

Včera večer dokončil poslední graf. Celou prezentaci udělal sám. Neumí delegovat. Zapomněl, na co más své podřízené. Ale věděl to někdy vůbec?  Dneska ráno opravoval čísla, která připravil ekonomický tým. Sám. Nespal dobře. Káva nezabrala. Ani třetí.

Prezentace jede dál. Mluví o růstu zakázek, kapacitách, přetížení výroby, nových obchodních příležitostech, návaznosti procesů, nepředávání si dílčích úkolů, zasahování si do kompetencí. Odpovídá na dotazy. Jeden z členů představenstva položí otázku ohledně vývoje produktivity v čase.

„Musím to mít pod kontrolou. Všechno. V číslech. Ve výstupech. Nemůžu si dovolit neznat odpověď. Nemůžu si dovolit říct: to nevím.“

„…Pokles v týdnech 2 až 5 byl způsoben výpadkem části lakovny. Už je to řešeno. Zavádíme přímější sledování výkonu.“

Přikývnou. Zapisují si. Konec. Poděkují. Ředitel se usměje. Poděkuje. Odchází. Sám.

Středa, 13:04 – Záchod. Kachličky. Ticho.

Zavřené dveře. Oprýskaná bílá dlaždička. Ředitel si opírá čelo o chladnou zeď. Ticho. Jen zvuk ventilátoru. Žádné maily, žádné pohledy.

„Tohle už není únava. Tohle je něco jinýho. Nevím, jestli to ještě držím. Ale když to nedržím já… kdo jiný?“

Ještě chvíli stojí. Pak se narovná. Opláchne si obličej. Vrátí se zpět. Znovu do role.

Kolaps zákulisí

Tato scéna je zlomová. Ne ve světě firmy – tam vše běží „dle plánu“. Ale uvnitř hlavního herce se hroutí zákulisí.

Goffman by řekl, že každá role potřebuje prostor mimo scénu, kde může herec sundat masku, dýchat, být „jen člověkem“. Když zákulisí přestane fungovat, herec ztrácí schopnost regenerace. A začíná být rolí sám sobě.

Záchod jako provizorní zákulisí je obraz tísně: už není kam jít, kam ustoupit. Všechno je hra. Všechno je veřejné. I vlastní únava.

Středa, 17:49 – Auto před domem

Motor ještě běží. Ředitel sedí v autě, drží telefon. Kalendář. Posouvá schůzku, ruší call, přidává poznámku ke čtvrteční prezentaci. Venku začíná jemně pršet. Zavolá ženě: „Hele, nestíhám to. Zase se to celé posunulo. Vím, že jsem slíbil, že přijdu dřív. Řekni jí, že mi to je líto.“

„Řekneš jí to sám,“ odpoví žena tiše. „Až přijdeš.“

„Jo. Díky.“

Středa, 21:03 – Dětský pokoj

Je ticho. Dveře otevřené. Dcera už spí, záda otočená ke dveřím. Lampička svítí slabě. Ředitel vejde, sedne si na kraj postele.

„Ahoj. Já vím, že jsem dnes nemohl. Ale zítra budu dřív doma. Slibuju.“

Nehýbe se. Neodpovídá. Ředitel chvíli čeká. Pak vstane. Zavře tiše dveře. Odchází zpět k mailům.

Pátek, 15:37 – Telefon od manželky

„Nevolala ti?“

„Kdo?“

„Naše dcera. Nepřišla domů. Ze školy šla, ale domů nedorazila. Nikomu nic neřekla.“

Ředitel ztuhne. Dívá se do prázdna. Hlava najednou přestane řešit fakturu, kterou drží v ruce.

„Možná… je u… kamarádky,“ řekne tiše.

„Možná. Ale víš, že to nikdy neudělala. A víš proč.“

Ticho. Dlouhé. Těžké. Ne firemní. Lidské.

Ředitel přemýšlí: „Tohle není prezentace. Není to výroba. Není to klient. Tohle nedokážu řídit. Nedokážu to zachránit grafem. A možná… jsem to celé postavil špatně.“

Když někdo přestane hrát

Dcera není v opozici. Nepovstává proti otci. Ale rozbíjí scénář, který se nedá jinak zpochybnit. Přestává hrát. Mizí ze scény. Tichý pokus, jak probudit pozornost.

Goffman by řekl, že změna nevzniká tím, že změníme roli. Vzniká, když někdo naruší rámec – když publikum odejde, když se kulisy zboří, když někdo odmítne hru.

Dceřin protest je systémový signál: ne že se stalo něco špatně. Ale že už nefunguje způsob, jakým všechno hrajeme.

Pokračování příště…

Dcera se nevrátila domů. A tím prolomila hru, která už dávno přestala být hrou.

V příští části zjistíte, co se stane, když se ředitel konečně zastaví. Když přestane vědět, co dělat. A když místo další prezentace dostane otázku, kterou ještě nikdy neslyšel.

Zdroje:

The Presentation of Self in Everyday Life, Erving Goffman, 1990, DE Verze