Kdo byl 1. systemický kouč: Taťka Šmoula nebo Gargamel?

Příběh o jednom večerním čtení, které změnilo víc než jen jeden život. Ukrytý systemický kouč v rodině je odhalen a s ním i nečekaná změna, a to ne jen myšlení.

Bylo nebylo

„V šmoulí vesnici zavládl zmatek. Šmoula Kutil postavil nový vynález, který měl zrychlit přípravu jídla, ale místo toho způsobil, že polovina vesnice byla od rána pokrytá borůvkovou kaší. Šmoula Kuchtík zuřil, protože mu to zničilo celý plán dnešního vaření. Šprýmař se tomu samozřejmě smál a házel kolem sebe další kaši. A Koumák si mezitím dělal poznámky, jak by se celý proces mohl optimalizovat, kdyby ho ostatní víc poslouchali.“

„A kde je Velký Šmoula?“ zeptala se Matylda tiše, ale napjatě.

„Ten právě dorazil. Rozhlíží se kolem, usmívá se pod fousky a nic neříká. Jen sleduje, kdo co dělá. A až za chvíli se jemně zeptá: ‚Co myslíte, jak byste to příště mohli udělat jinak?‘“.

Následuje krátké ticho. Tatínek obrací stránku knihy, ale než začne číst dál, zpozorní.

„Tati?“ ozve se hlas z pod peřiny.

„Hm?“

„To je jako u vás v práci, viď?“

„Co přesně myslíš, Máťo?“

„No… vy taky máte takovýho Koumáka. Ten, co pořád mluví. A taky toho, co všechno opravuje. A někdo pořád něco kazí, viď?“

Tatínek se zasměje. „Asi jo, trochu to tak je.“

„A ty jsi ten Velký Šmoula?“

Tatínkovi ztuhne úsměv. Z ničeho nic ho to zasáhne. Ta otázka. Nikdy se tak sám na sebe nepodíval.

Jsem ten, kdo zasahuje s klidem a odstupem? Nebo jsem spíš Koumák, co chce všechno vysvětlit? Nebo snad Kutil, co všechno hned řeší s kladivem v ruce? Anebo Gargamel…?

Matylda čeká na odpověď.

„Nevím,“ řekne táta pomalu. „To je dobrá otázka…Ale možná bych jím rád byl.“

Matylda si natáhne deku až po bradu. Oči jí svítí, ale hlas má vážný, jakoby dělala přijímací pohovor.

„A kdo je u vás ve firmě Šprýmař?“

„No…“ tatínek se pousměje, „asi Tomáš. Ten, co si ze všeho dělá srandu, i když to zrovna není vtipný.“

„A je to dobře?“

„Někdy jo… někdy ne. Když je někdo smutný, pomůže to, ale na schůzkách to tříští pozornost.“

„A co Kuchtík? Máte někoho, kdo se stará, aby ostatní měli co jíst?“

„To je Radka. Dává pozor, aby byl klid, pohodlí a dobrá káva na poradách, aby tam nikdo neusnul.“

„A Šmoulinka?“

„Hmm…“ táta se odmlčí. „Možná nová kolegyně z marketingu. Přišla zvenčí. Ze začátku jsme jí moc nevěřili, ale teď si bez ní neumíme představit, jak bychom některé věci vysvětlili lidem venku.“

Ticho.

Matylda zírá do stropu.

„A kdo je Gargamel?“

Táta ztuhne. Hlava se mu zaplní obrazy. Jednatel, co posílá zkrácené deadliny. Klient, který tlačí na nereálné výsledky. Ale taky… jeho vlastní hlas v hlavě. Ten, co říká: „Musíš. Rychle. Tvrdě. Jinak tě sežerou.“

„Nevím jistě,“ odpoví nakonec. „Možná někdy všichni. A možná někdy i já.“

Kdy se děje opravdová změna?

V místnosti je ticho. Jen tikot hodin. Táta drží knížku, ale už z ní dávno nečte. Dívá se na Matyldu, která mu právě rozebrala celý jeho pracovní tým pomocí kreslených postaviček. A udělala to přesně, přirozeně… a bez zbytečných slov. Vzpomněl si na Martina, který se ho ptal minulý týden na výcviku podobně.

Kdy se vlastně přestáváme dívat na svět takhle jednoduše? Kdy přestáváme vidět, že každý tým je jako vesnice? Že vedení není o tlaku, ale o dávání prostoru? Že Firemní kultura není jen o pravidlech, ale i o vztazích? Je to síť vztahů.

Tatínek sedí na posteli, knížku odloženou v klíně, a oči má upřené do tmy za oknem a přemýšlí.

Moje firma je možná taky vesnice. Ne stroj z ozubených koleček. Ne tabulka v Excelu. Ale živý organismus. Plný vztahů, emocí, neviditelných vazeb. Sociální systém. Stejně jako ta šmoulí.

V duchu si představuje jednotlivé kolegy, jako herce na divadelní scéně:

Kutil – technik, co všechno opraví, ale někdy přešvihne. Nechce zdržovat. Neptá se. Jde do akce.

Kuchtík – naše Radka. Když není v kanceláři, je tam zima. Pečuje o příjemnou atmosféru, všímá si detailů u každého z nás.

Šprýmař – Tomáš. Potřebujeme ho, ale někdy to přehání s těmi vtipy. Zvlášť, když jsou lidi unavení.

Koumák – analytik, co potřebuje, aby svět dával smysl. Jenže… ostatní ho už někdy neposlouchají. Vše analyzuje do přílišného detailu. Nezná hranice kdy už to přestává být užitečné.

Šmoulinka – změna. Nejprve podezřelá. Pak nepostradatelná. Vidí to, co my ne, protože je nová a my už v tom jsme desítky let.

Gargamel – tlak, strach, výkon bez vztahu. Někdy je to klient. Někdy je to deadline. A někdy jsem to já. Rozhazuje nekoncepčně systém, snaží se o revoluční změny, které pak zmizí, protože nejsou odžité a zažité, protože jsou příliš na krev.

A uprostřed toho všeho? On sám!

A já? Jsem ten, kdo má přesah? Klid? Vhled? Nebo jen reaguju, opravuju, vykládám, tlačím? Možná nejsem ani Velký Šmoula, ani Gargamel. Možná jsem někdy obojí.

Kdo vlastně jsem? Kým vlastně ve firmě jsem? Kým jsem pro každého jednoho ve firmě? Sakra, proč mě tyhle otázky nenapadli dřív?

Před očima mu naskočí poslední porada. Jak zarazil Radku v půlce věty, protože “teď není čas na kafe”. Jak Tomáš vtipkoval, a on ho přerušil. Jak se nový kolega neozval vůbec. A taky jak on sám neviděl, že to celé přestává dýchat.

Tichá síla otázky, která z vás udělá otroka

Matylda mlčí. Dívá se do stropu, kouká na svítící hvězdičky a vypadá, jakoby byla myšlenkami úplně jinde. Ale přitom jí hlava jede na plné obrátky, jako supervýkonný kvantový počítač, který umí sledovat jak fosforeskující velký vůz, ve kterém jedou šmoulové na výlet, tak i tátovy myšlenky.

Pak pomalu a naprosto klidně pronese:

„Tati… a co vlastně chceš, aby o tobě lidi ve firmě říkali, když tam nejsi?“

Táta se zhluboka nadechne. Ta otázka pálí. To je masakr otázka, pomyslí si.

Chvíli si ji několikrát opakuje v hlavě.

„Ehm. Nevím. Asi… Asi… že jim věřím. Že se na sebe můžou spolehnout. Že tam nejsem proto, abych je kontroloval.“

„A děláš to tak?“

„Snažím se.“

„Ale daří se ti to?“

Táta zavře oči. Nečekal, že bude mít večerní koučovací sezení. A už vůbec ne tokového kalibru. Tohle vypadá na malého systemika, teda systemičku, zasměje se.

„Někdy jo. Ale často ne. Když je stres. Když jsou termíny. Když cítím tlak zvenčí, tak ho přenáším dovnitř. A říkám tomu marketingově leadership. Hezky to zní, ale je to spíš řízení strachem. Mým vlastním. Nebo strachy?“

„A co by se stalo, kdybys někdy na poradě nic neřekl?“

Táta se podívá na Matyldu.

„Tím myslíš… mlčet?“

„No. Jen se dívat. Jako Velký Šmoula. A pak se třeba jen zeptat: ‚O čem to vlastně celé je?‘“

Táta se usměje. Ale ne z lehkosti. Spíš z poznání. Hlubokého poznání. Z poznání, které teprve stojí před ním. Jakoby byl na prahu poznání. Na prahu dveří, které pro něj byly dodnes vzdálené. Zavřené. Plné zámků. A teď? Zámky zmizely a dveře jsou otevřené. Kdo je otevřel? Matylda? Ne. Ta mi jen ukázala směr a já si vybral, že tím směrem chci jít.

„Možná bych konečně slyšel, co slyšet potřebuju. Možná by mluvili jiní. A možná bych poprvé uviděl, že oni sami mají řešení. Jen čekají, až jim přestanu překážet. “

„A tati?“

„Ano?“

„Když jsi doma, jsi taky šéf? Nebo jsi spíš… táta?“

Ta otázka ho zlomila. Ne kriticky. Laskavě.

Táta šel do kolen. To mám za to, že se s Matyldou bavíme od malička, jako s dospělým člověkem. Teď mi nastavuje zrcadlo, dobře mi tak a ještě, že tak! Díky za to!

Táta kouká najednou Matyldě z očí do očí. Ty její vlídné, velké, modré oči na něj hledí s takovou laskavostí a zároveň vážnou zvědavostí, které neunikne sebemenší detail, že si velmi pečlivě rozmýšlí, jak jí odpovědět.

Otevřel se mu v hlavě prostor, do kterého ještě nikdy nevstoupil.

Ve firmě se snažím být táta. Doma občas řídím. Co když jsem to celé obrátil?

„Víš co, Máťo… možná chci být táta všude. Ne jako šéf. Jako ten, kdo drží prostor. Kdo věří. Kdo vidí. Kdo neláme hned hračku, když nefunguje.“

„Tati?“

Matyldin hlas ho vytáhne zpět do pokoje.

„Hmm?“

„A mohla bych někdy být Šmoulinka ve tve firmě?“

Tatínek ztichne.

Vážně to myslí tak, jak si myslím, že to myslí?

Srdce se mu rozbuší. Nemá sílu se ptát. Tohle tedy opravdu nečekal.

A najednou mu přijde všechno jasné. Ne tabulka. Ne KPIs. Ne další plán.

Ale…

Smysl. Vztahy i výsledky. Celek. Systém plný vztahů, které dělají výsledky.

Laskavost, otevřenost, upřímnost.

A hlavně, respekt k jinakosti… K drobným rozdílům u každého jednotlivce…

Do očí mu vstoupí slzy.

Pohladí Matyldu po vlasech. Nakloní se k ní a políbí ji na čelo.

„Ano. Budu moc rád za takovou Šmoulinku, jako seš Ty, Máťo.“

Inspirace:

The Fifth Discipline: The art and practice of the learning organization, Peter Senge, 2006

Seeing the Forest for the Trees: A Manager’s Guide to Applying Systems Thinking, Dennis Sherwood, 2002