1 změna, která nevyžaduje změnu: Jak přijetí spouští transformaci

K napsání tohoto článku mě dovedlo několik věcí. Jednak jedno nenápadné čtení – úryvek z knihy Neobvyklá psychoterapie od Jay Haleyho. Zastavil jsem se u pasáže, která popisuje terapeutický vztah jako prostor, kde se změna neděje na požádání, ale vzniká teprve tehdy, když zmizí požadavek, že by se něco mělo změnit.

Paradox? Jasně. Ale je to přesné. Začal jsem si pokládat otázku:

Kdy se vlastně změny dějí? A co je vůbec umožňuje?

Napadá mě dokola něco takového: Změna přichází až tehdy, když si člověk přestane myslet, že se musí změnit. Když mu není říkáno, jaký by měl být. Když se mu uleví. Když je viděn takový, jaký je – ve své nahé “podstatě”. Až tehdy může začít zvažovat, kým opravdu je.

Pak přišel jeden rozhovor s klientem, který přinesl větu, kterou slyším ve své praxi často:

„Chci se přijmout takový, jaký jsem.“

Znělo to pokorně, smířeně, odhodlaně. Ale věděl jsem, že je v té větě i past. Chtít se přijmout je totiž také forma nátlaku. Jemná. Tichá. O to vytrvalejší.

Tento článek je pokusem pojmenovat něco velmi křehkého, co se často děje v terapii, v životě, v nás samotných. Až na konci článku vám prozradím, proč klient, o kterém píšu, byl tím nejdůležitějším klientem, kterého jsem kdy měl. A kdo mi na téhle náročné, ale krásné cestě života pomáhá.

Chceš změnu? Přestaň ji chtít: Jak přijímání otevírá prostor pro skutečnou proměnu

Na změně záleží. Nejde o to, zda-li změnu ano, či ne. Ale jakou. Chceme být lepší, klidnější, milovanější. A tak bojujeme. Se sebou, s druhými, s minulostí. Ale čím víc tlačíme, tím víc věcí se zdá nehybných. U klientů to poznám rychle: chtějí se změnit tak moc, že tím často dusí vše živé, co by se mohlo skutečně hýbat. Tlak vytváří odpor. A paradoxně – čím víc touží po změně, tím víc škobrtají.

Systemická otázka: Co ve vás zůstává bez dechu, když se snažíte něco ve svém životě za každou cenu změnit?

Ericksonův paradox: Změna bez změny

Slavný psychoterapeut Milton Erickson nikdy nepožadoval změnu. Nepřesvědčoval, nevyvracel.

Jeho přístup? „Přijímám tě přesně takového, jaký jsi.“ Přišel-li klient, který o sobě tvrdil, že je pitomec, Erickson to akceptoval.

A právě v tom spočíval zázrak. Změna se neděje pod tlakem ani vyvracením. Děje se, když zmizí očekávání, že se něco musí stát. Terapie tak není prostor, kde se člověk má „napravit“. Je to prostor, kde je vítán jako celek, takový, jaký je – i s tím, co by jiní chtěli opravit. Ve vztazích je to časté – chodíme do vztahu s tím, že toho druhého opravíme k obrazu svému. A to nedopadá dobře.

Systemická otázka: Kdy a kým jste naposledy zažili přijetí bez podmínek – a co to s vámi udělalo?

Přestaňte opravovat – sebe i druhé

Problém není v tom, jací jsme. Problém často spočívá v tom, jak se snažíme sami sebe opravit. Snažíme se být „normálnější“, „úspěšnější“, „přijatelnější“,  „hubenější“, „chytřejší“. Ale kdo vlastně určil tu normu? Kolik z našich cílů je opravdu našich? Kolik z nich je našich rodičů, babiček a dědečků? Z masmédií a od kamarádů?

Klientky a klienti často přicházejí s tím, že „něco není v pořádku“. Ale když se jich zeptám, pro koho přesně to není v pořádku, začnou se dít důležité věci.

Systemická otázka: Co všechno by se změnilo, kdybyste si dovolili nebýt v pořádku?

Příklad: Seznamka jako jediná šance

Jedna klientka byla přesvědčená, že lásku najde jen a pouze skrze seznamku. Roky se snažila – ladila profil, chodila na schůzky, držela naději. A zároveň se čím dál víc propadala do pocitu bezmoci.

Na sezeních jsme o tom mluvili. Ale nic se neměnilo – dokud jsem neřekl: „Možná máš pravdu. Možná to opravdu je jediná cesta. A možná ti to nevyjde.“ V tu chvíli zmlkla a zamyslela se, déle, než obvykle. A pak poprvé připustila, že možná není nutné touto cestou jít.

Změna se objevila v okamžiku, kdy jsem ji přestal vést k tomu, aby změnu udělala. Přijetí otevřelo prostor, který tlak nikdy nemůže vytvořit.

Systemická otázka: Jaké přesvědčení by se mohlo uvolnit, kdybyste přestali trvat na tom, že je to „jediná cesta“?

Prostor místo návodu

Terapie, která funguje, není návod. Je to prostor – bezpečný, otevřený, dýchající. V něm se můžete rozprostřít i zhroutit. A to bez soudu. Neučím lidi, co mají dělat. Pomáhám jim znovu najít schopnost rozhodovat se z místa klidu, ne paniky, ne z rychlíku. Z toho se jen obtížně užitečně rozhoduje.

Změna pak není skok. Je to často drobný pohyb, nenápadný obrat. Neviditelná změna ve vnímání, která mění všechno. Efekt motýlího křídla. Znáte ho?

Systemická otázka: Jaký prostor by vám dnes pomohl přestat se opravovat a jen být?

Sebepřijetí není pocit – je to disciplína

Tady je třeba být poctivý a opatrný. Sebepřijetí není něco, co se stane přes noc nebo za týden. Je to disciplína. Trvá roky. Je to každodenní rozhodnutí znovu se nesoudit. Znovu ztichnout. Znovu si dovolit být takoví, jací jsme. Takovou, jaká sem. Ne být takovou, jak mě vidí okolí, nebo jak mě chce okolí.

Je to největší práce, kterou můžete udělat. A není na ní nic snadného. Ale je to jediná práce, která přináší klid. Smysl. Pro mě.

Systemická otázka: Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste se přestali každý den hodnotit?

Možná není co měnit – jen co vidět

Pokud se vás to celé nějak dotýká, možná právě čtete něco, co jste dlouho potřebovali slyšet. Co ve vás sedělo bez slov. Možná se ve vás otevírá prostor, který nebyl vidět – protože byl celý čas přehlušen snahou něco napravit.

Pojďme spolu chvíli sedět v prostoru, kde nic není potřeba měnit. Kde se může dít to nejdůležitější – že vás někdo vidí. Bez návodu. Bez tlaku. Ve mé terapeutické a systemické poradně vás rád přivítám. Můžeme být chvíli spolu v tichu, ve kterém se rodí změna.

Systemická otázka: Co by se změnilo, kdybyste se na sebe přestali dívat jako na něco, co je třeba opravit?

Tajemný klient, který se chtěl přijmout

Byl jsem to já. Ten, kdo chtěl změnu. Kdo se chtěl přijmout. Kdo zkoušel věci pochopit, opravit, přepracovat. Najít příčiny důsledků. A pak pochopil, že přijetí není stav mysli, ale disciplína. Každodenní práce. Žádné 9 to 5. Ale od svítání do svítání.

Už pár let jdu touto cestou. A vím, že bych se na ní bez podpory ztratil. Nebo možná neztratil, ale nedošel bych tam, kde jsem dnes. To ale nikdy už nezjistíme. Udržuji směr díky tomu, že mě na ní provází Petra Parma – člověk, který je v mém životě neobyčejný právě tím, jak je normálně výjimečný (nebo výjimečně normální?) – díky jeho pomoci dokážu dnes sedět s druhými a držet prostor, který jsem se naučil nejprve držet sám pro sebe. Díky Peťo!

Pokud chcete někoho, kdo vám nebude dávat návody, ale nabídne vám prostor… možná spolu najdeme nový způsob, jak se dívat na sebe – a na svět. Není to to samé?

Možná vám nemusím nic říkat.

Možná stačí, když vás někdo uslyší jinak, než jste zvyklí.

A možná právě tohle stačí na to, aby se něco pohnulo. Rezervujte si prostor pro sebe.

Zdroje:

Vandenhoeck + Ruprecht Lehrbuch der systemischen Therapie und Beratung I, Arist von Schlippe, Jochen Schweitzer