Koučování nebo terapie: 7 hranic, jak to poznat a neztratit směr – 1. část

Něco bylo jinak. V ten okamžik se náhle změnil význam – změnil se totiž kontext. To, co do té chvíle bylo vnímáno jako koučování, se změnilo v jiný rámce, aniž by o tom kdokoliv rozhodl vědomě. Slova ztratila akčnost, tah na branku a získala hloubku, emoce změnily tón celého pole, a vztah, který vznikal mezi koučem a klientkou, začal generovat jiné očekávání, jinou odpovědnost. Je to ještě koučování, nebo je to už terapie?

Právě takové momenty jsou pozvánkou k zamyšlení – co je ještě koučování a co už není? A kdy už vstupujeme do pole, které patří jinému typu praxe? Tento článek nabízí 7 orientačních bodů, které ti pomůžou udržet se v roli, kterou klient očekává, kterou můžeš bezpečně nabídnout – a která má právě v daném kontextu smysl a je užitečná.

Proč je téma hranic tak důležité právě teď?

Představ si, že s někým hraješ hru. Oba víte, co se hraje, jaká jsou pravidla a co kdo dělá. Jeden hází kostkou, druhý staví domečky. A teď si představ, že v půlce hry začne ten druhý měnit pravidla, aniž by ti to řekl. Najednou nevíš, co platí. Jsi zmatený. A možná tu hru už nechceš dál hrát, protože začala být příliš složitá.

Podobně to někdy může vypadat v rozhovoru mezi koučem a klientem. Kouč má být ten, kdo pomáhá člověku najít nové cesty a možnosti. Ne ten, kdo ho léčí. Když ale kouč začne dělat něco, co víc připomíná terapii, a klient to nečekal, může nastat zmatek. Místo důvěry se objeví nejistota. Místo růstu napětí. Do této a podobných situací se dnes koučové dostávají častěji než kdy dřív. Proč?

• Čím dál častěji ke koučům chodí lidé s bolestí na duši,
• Mluvíme o emocích, traumatech, vztazích – a tam už hranice nejsou tak jasné,
• Klienti chtějí „něco mezi“ – jenže to „mezi“ může být nebezpečné, pokud nevíme, co děláme,

a hlavně: role kouče i terapeuta se dějí jen tehdy, když se na nich shodneme s klientem. Jinak hrajeme jinou hru, než si myslíme, ale také proto, že široká veřejnost není ve výběru vhodné odborné pomoci vůbec, nebo minimálně vzdělaná, a tak často sáhnou po tom, co se zrovna namane.

Když nevíme, v jaké roli právě jsme, a co si klient myslí, že nabízíme, začneme si nerozumět. A důvěra, která je v tom rozhovoru nejcennější, se může vytratit. Proto je toto téma tak důležité -protože si chceme být jistí, jakou hru právě hrajeme, kdo ji hraje s námi, podle jakých pravidel, a co tím vlastně vzniká – ale i co zaniká.

7 hranic, které je třeba znát

Představte si, že rozhovor mezi koučem a klientem je jako výprava za dobrodružstvím. Na začátku si společně kreslíme mapu a vyznačujeme hranice území, kam se vydáme. Proč hranice? Protože to jsou ukazatele cesty, ne překážky – pomáhají nám zůstat v bezpečí, rozumět si a dosáhnout cíle naší spolupráce. Následujících 7 hranic je jako 7 orientačních bodů na mapě. Když je známe, nezabloudíme a nepřejdeme omylem tam, kde už koučování končí a začíná terapie. Jinými slovy, tyto hranice chrání vzájemný respekt a jasnost v rozhovoru mezi koučem a klientem.

Je užitečné znát právě těchto 7 hranic, protože každá z nich nám připomíná něco důležitého o roli kouče a o bezpečném prostoru klienta. Umožňují nám vést rozhovor s jistotou a odpovědností, aniž bychom ztratili směr. Jsou to jednoduchá nasměřování, která zajišťují, že se kouč i klient cítí dobře a rozumí tomu, co se v procesu děje. Které to jsou?

1. Cíl spolupráce – co si klient přeje, a co skutečně děláme?
2. Typ vztahu a dynamika – kdo je kdo a co od sebe čekáme?
3. Práce s emocemi – emoce jako pomocník, nebo jako signál ke zpomalení?
4. Zaměření na obsah vs. proces – co slyšíme a jak o tom mluvíme?
5. Jazyk a interpretace – držíme se slov klienta, nebo jim dáváme vlastní smysl?
6. Zodpovědnost a autonomie klienta – kdo nese rozhodnutí a co to znamená?
7. Etické limity a přesměrování – kdy říct: „Tohle už není moje zodpovědnost.

Posvítíme si nyní blíže na těchto 7 hranic a ty si budeš moct všímat, u kterých ses už někdy ocitl a co se v tu chvíli dělo mezi tebou a tvým klientem.

1. Cíl spolupráce. Každá cesta má svůj cíl. V koučování si hned na začátku společně s klientem ujasňujeme, čeho chce dosáhnout. Je to jako když si řekneme, na jaký kopec chceme vylézt nebo jakou hádanku vyřešit. Tento cíl držíme na obzoru po celou dobu. Pokud by se stalo, že se cesta začne stáčet k něčemu úplně jinému – třeba k léčení starých ran místo hledání nových cest – je to signál, že jsme možná před územím terapie. Jasně stanovený cíl spolupráce nám pomáhá držet směr a zůstat v koučovací roli. Je dobré mít na paměti, že cíle objednávky se mohou během rozhovoru několikrát změnit, ale i naplnit.

2. Typ vztahu a dynamika. Představ si, že kouč a klient spolu tančí. Oba se střídají ve vedení i následování a je v tom rytmus a souhra. Koučování je rovnocenné partnerství – jako dva spoluhráči v týmu. Hranice typu vztahu nám připomíná udržet koučovací tanec, kde se respektujeme jako rovní a nevklouzneme do vzorce „já tě opravím“. Díky tomu se klient cítí bezpečně a kompetentně a dynamika rozhovoru zůstává rovnocenná a podporující.

3. Práce s emocemi. Na naší cestě se může počasí rychle měnit. Chvilku svítí slunce (radost), pak se objeví mrak (smutek) a občas se strhne i velká bouřka (silný pláč nebo vztek). Tato hranice říká, že emoce do koučování patří. Neděláme, že je nevidíme, nebo že se nestaly. Můžeme o nich mluvit a nemusíme se jich lekat, ale zároveň víme, kde končí naše role. Kouč je jako průvodce, který nabídne v bouřce deštník a klid. Když však přijde příliš velká bouře (třeba hluboké trauma nebo intenzivní úzkost), uvědomí si, že je čas zavolat další pomoc nebo zvážit terapii. Jinak řečeno, pracujeme s emocemi s citlivostí a respektem, ale také s vědomím, že kouč není léčitel duševních zranění.

4. Zaměření na obsah vs. proces. Při koučovacím rozhovoru se můžeme dívat na dvě věci: co klient říká – obsah – a jak o tom mluví nebo přemýšlí – to je proces. Dalo by se říci, že hranice mezi koučováním a terapií spočívá také v tom, že kouč se většinou více soustředí na proces toho, jak klient hledá řešení, jaké myšlenky se mu opakují a jaké dělá kroky kupředu. Je to jako pozorovat, jak klient skládá puzzle, spíše než zkoumat každý jednotlivý dílek.

Terapeut se naopak může více ponořit do obsahu – zkoumat hlubší významy minulých událostí a pocitů, nebo pobývat v problému, je-li to nezbytně nutné. Pro kouče je tedy užitečné držet se role provázení procesem změny “vpřed”, než zabíhat do hloubky všech detailů příběhu. Díky tomu zůstane rozhovor účelný a směřuje k vyjednané objednávce, místo aby ustrnul v rozebírání minulosti.

5. Jazyk a interpretace. Slova mají velkou moc, a proto když klient něco říká, kouč pozorně naslouchá a snaží se být s ním v jeho světě. V připojení. V systemickém přístupu platí, že význam vzniká v rozhovoru – společně si vysvětlujeme, co které slovo nebo situace pro klienta znamená. Hranice jazyka nám připomíná, abychom jako koučové neinterpretovali klientova slova po svém, jako by to byla tajná hádanka, kterou musíme vyřešit. A ani bez vyžádání za klienta neshrnujeme jeho myšlenky. Proč?

Místo toho se ptáme a ověřujeme, jak tomu, co klient říká, sám rozumí a jak to souvisí s vyjednaným cílem. Často používáme jazyk klienta, jeho vlastní výrazy – spíše než odborné pojmy nebo nálepky. Jsme připojeni ke klientovu jazyku, ale nepapouškujeme. Je to jako malovat obrázek jedním štětcem: kouč nedokresluje za klienta něco, co tam není, ale pomáhá mu najít jeho vlastní tahy, barvy, tvary, významy a vidět celek a vztahy v něm. Díky této hranici zůstává rozhovor jasný, bezpečný a věrný tomu, co chce namalovat klient, ne tomu, co si myslí kouč.

6. Zodpovědnost a autonomie klienta. Představte si třeba, že klient řídí auto a kouč sedí vedle jako navigátor. Hranice zodpovědnosti říká, že řidičem je vždy klient – to on rozhoduje, kam pojede a jak rychle. Kouč mu pomáhá vidět cestu, možná občas upozorní na překážku nebo nabídne více tras, ale nešlape za něj na pedály a nestrhává volant. Věříme, že klient je schopný a kompetentní najít svá vlastní řešení. Že on je expertem na svůj život. Ne jeho kouč.

Tím, že necháme zodpovědnost na klientovi, posilujeme jeho soběstačnost a nezávislost – schopnost spoléhat se na sebe, na vlastní rozhodnutí a jejich následky. Kdyby kouč začal za klienta řešit jeho problémy nebo mu dával ryby, místo aby ho učil je chytat, bral by mu tím kousek jeho síly a samostatnosti. Tahle hranice tedy zajišťuje, aby si klient odnesl pocit „tohle jsem zvládl sám“, a ne „kouč to vyřešil za mě“ – příště si přijdu opět pro rybu… A závislost je tu.

7. Etické limity a přesměrování. Poslední hranice je možná ta nejdůležitější. Týká se etiky a bezpečí. Kouč i klient potřebují mít mezi sebou důvěru a cítit se bezpečně. Kouč proto dodržuje etická pravidla – zachovává mlčenlivost o tom, co mu klient řekl (s jednou možnou výjimkou, jakou?), jedná s úctou, laskavostí a – pokud má předsudky, je třeba je reflektovat – k tomu pomáhají systemické supervize.

Zároveň tato hranice znamená, že kouč zná své hranice. Když se objeví něco, co už spadá spíše do terapie (například vážné psychické potíže, traumata, sebepoškozování, deprese), kouč-profík to pozná a neváhá doporučit odborníka. Není to selhání – naopak, je to jako když průvodce řekne: „Tahle část cesty může být zrádná, zavoláme raději zkušenějšího průvodce.“ Přesměrování ke specializované pomoci je samo o sobě součástí zodpovědného přístupu ke koučování. Chráníme klienta i svoji pověst a udržujeme vysokou kvalitu a lidskost naší profese.

Těchto 7 hranic nám slouží jako kompas při koučování na pomezí terapie. Nejsou to tvrdé zdi, které by nás omezovaly, ale spíše šipky ukazující správný směr. Když je máme na paměti, můžeme s klientem vést rozhovor, který je otevřený a tvořivý, a zároveň bezpečně situovaný v jasných a vyjednaných mantinelech naší role. V dalších kapitolách placené části článku se na každou z těchto hranic podíváme podrobněji a ukážeme si, jak ji rozpoznat a udržet v praxi. Už teď ale víme, že znalost těchto bodů nám pomáhá být vědomějším průvodcem pro naše klienty. Takovým průvodcem, který je laskavý, pozorný a zároveň pevný v tom, kde jsou hranice bezpečného a užitečného koučování.

Na závěr

Možná jsi při čtení narazil na myšlenku, která tě zneklidnila. Možná na větu, která ti připomněla konkrétní rozhovor s klientem. A možná jsi jen cítil, že některé hranice držíš pevněji než jiné – a u některých si zatím nejsi jistý, kde vlastně probíhají.

Tento článek ti nabídl sedm orientačních bodů, které ti mohou pomoci stát se takovým průvodcem, který je pozorný k tomu, kde jsou hranice bezpečného a užitečného koučování.

Chceš jít víc do hloubky?

Ve druhé, placené části článku se podíváme blíže na to, co se může stát, když hranice nepoznáme – a co to udělá s klientem, s tebou i s vaším vztahem. Nabídnu ti také konkrétní tipy, jak držet rámec rozhovoru, jak eticky a lidsky přesměrovat klienta, když je to potřeba, a jak využívat supervizi jako bezpečný prostor pro vlastní profesní zrání.

Pokud chceš pokračovat v této cestě rozlišování, hloubky a přesnosti, placená část článku je otevřená právě pro tebe.

Získat přístup k článku.

Zdroje:

Lehrbuch der systemischen Therapie und Beratung I: Das Grundlagenwissen, Arist von Schlippe