Systemický přístup a Eugen Fink: studium systemiky hrou

Proč se zajímat o Finka, pokud se zajímáte o systemický přístup?

Filozof Eugen Fink (1905–1975) není jméno, které by se objevovalo v učebnicích systemického přístupu a systemických kompetencí, ani na běžných systemických vycvicích. A přesto – jeho myšlení může být pro budoucí i současné systemiky klíčovou inspirací. Fink byl asistentem Edmunda Husserla, později filozofem na volné noze, který se nebál nových otázek: Co je svět? Jak v něm člověk existuje? A může být hra klíčem k pochopení lidského bytí?

Jeho kniha Spiel als Weltsymbol (Hra jako symbol světa) není snadné čtení, ale kdo se do ní ponoří, najde hluboký (ontologický) základ pro to, co děláme jako systemici denně: pomáháme lidem znovu vytvářet svět, ve kterém mohou být v pohybu – nepředáváme návody, ale tvoříme prostor, ve kterém může vzniknout něco nového. Neřešíme problémy, ale pomáháme sociálním systémům i jednotlivcům znovu hrát. Kniha ukazuje, že hra není “útěk z reality”, ale způsob, jak vůbec ve světě být. Hra není dekorací života – je jeho strukturou.

Finkův vztach k Čechám

V 60. letech si Fink psal s českým filozofem Janem Patočkou. Jejich korespondence je krásným dokladem tichého dialogu mezi dvěma mysliteli, kteří se nikdy osobně nesetkali, ale hluboce si rozuměli. Patočka mu posílal své texty, Fink odpovídal – často velmi jemně, s uznáním a filozofickou přesností. V jednom z dopisů Fink poznamenává:

„Domnívám se, že filozofie má před sebou úkol, který se podobá hře: otevřít pole, ve kterém se může něco stát.“

To je místo, kde se filozofie a systemika nejen přibližují, ale téměř dotýkají.

Systemici, čtěte

Tento článek je určený především studentům systemického přístupu, i koučům, terapeutům, lektorům i přemýšlivým profesionálům, kteří cítí, že systemika není jen metoda, či vykradač všech užitečných hrobů, ale způsob bytí ve světě. Článek reaguje na otázku, kterou velmi často dostávám: „Na čem vlastně stojí to, co jako systemici děláte?“

Máte (v podstatě) 2 možnosti, jak odpovědět. Snažit se popsat psa – ale čím víc ho budete popisovat, tím víc se od něj budete vzdalovat něčím, co se psem nemá vůbec nic společného. Nebo, a to je elegantnější, odpovědět: „To můžete jen zažít.“

Článek ukazuje, že odpověď nemusíme hledat jen v praxi, ale i ve filozofii. A že filozofie – když jí rozumíme vlastním jazykem (Lze to jinak?) – není vzdálená, ale tvořivě blízká.

Článek s vámi bude komunikovat o následujícím:

Proč je hra podle Finka způsobem bytí, ne zábavou navíc.
Jak se tato myšlenka dotýká systemického přístupu.
Proč je schopnost rozšiřovat svět (možnosti) klienta jednou ze základních systemických kompetencí.
A jak se tato kompetence může žít – v dialogu, v tichu, v odvaze tvořit.

Hraní se světem: Co nás Fink učí o tom, jak být systemikem?

Představ si dítě, jak si staví pevnost z dek a polštářů. Nemá přesný plán. Neví, jak to dopadne. Ale ví, že něco tvoří. Ve světě, který je „jen jako“, vzniká něco skutečného – jeho vlastní svět. Hra. Teď si představ klienta, který přijde a říká: „Všechno je nalajnované… Nemůžu nic změnit… Musím…“ Jeho hlas je klidný. Logický. Rozumný. Ale něco v něm je ztuhlé. A právě to je past. Ne v tom, že dělá „špatná rozhodnutí“. Ale v tom, že jeho svět se zúžil natolik, že už nevidí jinou možnost. Přestal být hráčem. Zůstal jen vykonavatelem. V realitě, kterou nevytváří, ale kterou jen nese.

Co na to filozofie?

Filozof Eugen Fink psal o hře jako o ontologickém jevu. To zní složitě, ale ve skutečnosti říká prostou věc: Hra není něco, co děláme, když máme volno. Hra je způsob, jak jsme na světě. Když si hrajeme, tvoříme význam. Ne tak, že ho najdeme v nějaké svaté knize. Ale tak, že dáváme věcem smysl tím, jak s nimi zacházíme, jak o nich přemýšlíme. Kámen se může stát králem. Deka může být moře. A klientova věta „už to nejde“ může být začátkem nové cesty – pokud se změní způsob, jakým se na ni díváme.

Fink říká: „Hra není útěk z reality. Je to způsob existence.“ To neznamená, že se máme celý den bavit nebo žertovat. Hra je tvoření světa, ne popisování toho, jaký svět je. Nejde o to, že by hra byla „jen pro děti“. Naopak – hra je způsob, jak člověk vůbec může být ve světě, vytvářet si ho, vnímat ho jako otevřený. A právě proto není hra “útěkem z reality”. Je to návrat. K sobě. Ke světu. K pohybu. K všemožnému.

Fink tvrdí, že hra patří k samotné podstatě lidského bytí. Když si hrajeme tvoříme realitu. A tím, jak si s ní hrajeme – jazykem, tělem, symboly, rolí – tvoříme významy. Hra není o tom „co je“. Hra je o tom: „Jak by to ještě mohlo být?“ A v tom je klíčová souvislost se systemickým přístupem: Systemika nezkoumá, jaké věci jsou – jejich podstatu. Ale jakým způsobem vznikají, jak jsou udržovány a co umožňuje jejich změnu.

Systemický přístup

Systemika nevěří v jednu realitu. Věří v to, že každý člověk žije ve světě, který si spolu-vytvořil, svými slovy, vztahy, zkušenostmi. A taky ví, že někdy se ten svět zpevní až příliš. Ztratí pružnost. Elasticitu. Možnosti ke změně. Hranice zatuhnou.

A právě zde může systemik pomoci vnést nový pohyb, pohled.

Ne silou. Ne radou. Ale přítomností, která dovoluje změnu pohledu, významu.

Systemik nevstupuje do systému jako ten, kdo ví. Jako expert na klientův život.

Vstupuje jako ten, kdo pomáhá systému znovu hrát. Novou hru. S novými pravidly.

Systemická kompetence: Rozšiřovat svět klienta

Jedna z klíčových systemických dovedností a kompetencí, kterou rozvíjíme na výcviku systemického koučování, je schopnost rozšiřovat svět – a možnosti – klienta. Že spolu s klientem měníme způsob, jak svůj svět vnímá a vytváří.

Ne tím, že mu přidáme možnosti zvenčí, ale tím, že otevřeme způsob, jak svět vnímá a utváří. Rozšiřování světa je jemný pohyb, který se děje:

v otázce, která přeruší navyklý řetězec významů, která určuje směr,
v metaforickém jazyce, který otvírá svět jinak,
v mlčení, které dává prostor, které dovolí jinou odpověď než obvyklou.

Systemický přístup je od začátku založený na přesvědčení, že:

svět není objektivní, na nás nezávislá, realita, ale vztahová konstrukce,
významy nejsou předem dané, ale vyjednávané,
problém není v člověku, ale v systému, který mu dává smysl a který ho drží při životě – a který může být jiný.

Když tedy klient říká: „Já nemám na výběr.“, systemik neposkytne řešení. Systemik vytvoří prostor, ve kterém může vzniknout nová možnost. Právě tak, jako dítě při hře neví dopředu, jak bude jeho svět vypadat, ale je s ním v pohybu. Systemik tedy “nevrací klienta do reality”. Systemik mu pomáhá znovu tvořit svět, který bude obývat a ve kterém mu bude příjemně.

Příklad z terapeutického rozhovoru

Klient: „Musím být pořád silný. Když to pustím, všechno se rozsype.“

Systemik (po chvíli mlčení): „Co by se stalo, kdybyste to dnes nemusel nést sám přede mnou?“

Klient: (ticho… oči se zvlhčí, dech se mění) „Nikdo mi to nikdy nenabídl. Ani já sám sobě ne.“

Systemik: „Můžeme být chvíli ve světě, kde to není nutné?“

Tento rozhovor není o „řešení problému“. Nerozbíjí realitu klienta. Neříká, že je „špatná“. Je o změně světa – z nutnosti na možnost. Z boje na kontakt. Systemik rozšiřuje svět tím, že otevírá jiný způsob bytí v něm, ve kterém může být něco jinak. Přidává další svět. Ne nutně lepší, jen – možné.

To je kompetence systemika: rozšiřovat svět, aniž bychom ho opravovali.

Otázky pro sebereflexi:

Kdy jsem naposledy cítil, že klientův svět ztuhl?
Co dělám, když klient ztratí možnost vnímat jinak?
Jak sám sobě umožňuji „nehrát podle předem daných pravidel“?

Závěrem

Ve světě, který vyžaduje neustálý tlak na výkon, je hra radikálním gestem důvěry. V systemickém kontextu to znamená, že:

Nehraješ hru s jistotou výsledku.

Nevstupuješ do dialogu s cílem opravit nebo přesvědčit.

Vstupuješ do něj otevřený, zvídavý, respektující, naslouchající, bez „plánu“, aniž bys věděl, kam to povede (tzv. terapeutovo dilema).

Věříš, že sociální systém či klient je kompetentní, že smysl vzniká ve vztahu, a že změna se nedá vynutit – jen umožnit.

Proč je to radikální? Protože moderní svět je nastaven na kontrolu, cíle, efektivitu, výkon a jistotu. A hrát si – skutečně si hrát – znamená vystoupit z toho rámce. Důvěřovat ne hotovému, pevnému, ale možnému. Takže proto je hra radikálním gestem důvěry, protože místo jistoty volí prostor. Protože místo výsledku volí proces. Protože místo kontroly volí vztah. (Porovnej s radikálním konstruktivizmem.)

Takže… Když si hraješ, nevíš předem, jak to dopadne. Nemáš kontrolu nad vším. Nevíš, jestli se ti „pevnost z dek“ rozpadne. Jestli tě ostatní „vezmou do hry“. Ale stejně do toho jdeš. Důvěřuješ, že něco vznikne. Důvěřuješ druhým. Sobě. Prostoru. Procesu.

Systemický přístup nevstupuje do změny chování, ale do změny vztahu ke světu, ve kterém chování vzniká. A systemik, který si dovolí vstoupit do světa klienta s hravostí, zvídavostí a přítomností, neřeší problémy – ale otevírá prostor, ve kterém se může něco stát.

Přesně tak, jak o tom psal Fink. Přesně tak, jak se systemika rodí – ne jako technika, ale jako živý vztah ke světu.

Zdroje:

Spiel als Weltsymbol, Eugen Fink, 2010

E. Fink und J. Patočka, Briefe und Dokumente 1933-1977

Oáza štěstí, Eugen Fink, VÁHY Mladá Fronta, 1992