Komplexita a její hranice: hledání řádu v chaotickém světě

Tento článek je pozvánkou k hlubšímu porozumění světu, ve kterém žijeme a pracujeme. Ukážeme si, co znamená komplexita, proč ji nelze redukovat na jednoduché příčiny a proč je pro kouče, terapeuty a lídry tak důležité naučit se v ní orientovat. Článek doplňuje jednu ze základních kompetencí systemického přístupu: schopnost vidět svět jako celek a vnímat vztahy, které utvářejí smysl.

Jak se tvoří komplexita

Matylda: Tati, proč čteš zrovna takovouhle tlustou knížku? Není to nějaká věda pro vědce?

Táta: Taky jsem si to myslel, ale pak jsem zjistil, že se týká úplně všeho kolem nás. I nás dvou, jak spolu mluvíme. Ta knížka je o komplexitě. O tom, jak se ze zdánlivého chaosu rodí řád.

Matylda: A co to jako je… ta komplexita?

Táta: Představ si, že máš vodu, teplo a vítr. A najednou máš bouřku. Nebo že miliony lidí kliknou na pár tlačítek – a z toho vznikne kolaps banky. Komplexita je, když se hodně věcí propojí, začnou se ovlivňovat a najednou vznikne něco nového, co nikdo neplánoval.

Matylda: Takže to není nepořádek?

Táta: Ne. Na první pohled to může vypadat jako chaos, ale pod tím vším se objevují vzorce. Jen nejsou jednoduché. Komplexita není binec, ale tanec spousty věcí dohromady.

Matylda: A proč to není jako lego? Tam taky skládáš věci.

Táta: Lego má návod. Komplexita ne. U komplexity často nevíš, co vznikne, dokud to nevznikne. A ještě se to může pořád měnit. Důležité jsou dvě věci: čas a změna.

Čas není zpátečka

Ve světě komplexity se věci dějí jednosměrně. Když upečeš koláč, už z něj neuděláš zpátky mouku a vejce. Tomu se říká nevratnost času. Jednou se něco stane – a už to nejde vrátit.

To je jiný pohled než třeba v učebnicích fyziky, kde se často pracuje s rovnicemi, které fungují stejně dopředu i dozadu. Ale reálný život není rovnice. V reálném světě vznikají jizvy, vrásky, vzpomínky. Věci se mění a nedají se vrátit zpět.

Malé věci dělají velké změny

Druhá věc je nelinearita. To znamená, že malá příčina může způsobit obrovský následek. Jako když někdo zapomene zavřít dveře u kurníku – a ráno chybí všechny slepice. Nebo když jeden malý nápad promění celý způsob práce ve firmě.

Tohle je důvod, proč je svět tak těžko předvídatelný. Někdy stačí málo – a všechno se rozběhne úplně jinam. Když se takových věcí spojí víc, vznikne komplexní systém, který už nejde řídit klasickým způsobem.

Matylda: Takže komplexita je jako vařit polévku, kde nikdy nevíš, jak bude chutnat?

Táta: Ano. A občas tam z ničeho nic vznikne úplně nová chuť, kterou jsi ani neplánovala.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Co znamená nelinearita a nevratnost času v kontextu komplexity? Zkus to vysvětlit vlastními slovy.

Praktická otázka: Vzpomeneš si na situaci z praxe (koučování, terapie, vedení týmu), kdy malá změna spustila velkou reakci? Co se díky tomu změnilo ve tvém pohledu na systém?

Původ komplexity

Matylda: Tati… a kde se ta komplexita vlastně vzala? Jako… odkud přišla?

Táta: Výborná otázka! Představ si, že celý vesmír vznikl z ničeho. Vědci tomu říkají Velký třesk – z jediné nepatrné tečky se najednou zrodila hmota, čas, prostor… a začalo to všechno vířit a měnit se.

Matylda: A hned tam byly galaxie a lidi?

Táta: Ne tak rychle. Nejdřív vznikla jen hmota – úplně jednoduchá, tvořená z nejmenších částic, jako jsou elektrony nebo protony. Ale ty částice se začaly spojovat, chovat jako tým – a najednou už to nebyla jen hromádka kuliček, ale třeba hvězdy, planety, nebo buňky.

Hmota se umí organizovat sama

Tohle je na hmotě zvláštní: má tendenci tvořit vzory a struktury. I když to nikdo neřídí, věci se začínají samy organizovat. Například voda v potoce vytváří víry, sněhové vločky mají šest cípů, krystaly mají pravidelný tvar.

Podobně jako když na parketu začne někdo tančit a ostatní se k němu přidají, aniž by se domluvili. Věci se chytají rytmu.

Evoluce: přírodní koučink

Později se do hry zapojil další důležitý proces – evoluce. Ta funguje jako přirozený výběr: kdo se lépe přizpůsobí prostředí, ten přežije a předá svoje schopnosti dál. To neplatí jen pro zvířata nebo rostliny. Platí to i pro myšlenky, nástroje, technologie – a dokonce i pro naše způsoby myšlení.

Matylda: A co třeba my? Jsme taky produkt komplexity?

Táta: Určitě. Tvoje tělo je výsledek milionů let jemného ladění. Každá buňka ví, co má dělat. A tvůj mozek? Ten je jedna z nejdokonalejších ukázek komplexního systému, jaký vůbec známe. Jedná se o jeden z nejkomplexnějších orgánů ve vesmíru.

Život = souhra, ne boj

Lidé si často myslí, že život je boj o přežití. Ale složité organismy vznikají spíš díky spolupráci. Buňky spolu mluví, sdílejí informace, přizpůsobují se okolí. Komplexita tedy nevzniká z toho, že někdo všechno naplánuje. Vzniká z milionů malých kroků, pokusů, chyb, omylů, oprav a korekcí.

Matylda: Takže svět není složitý, protože je nepořádný, ale protože je živý?

Táta: Přesně. A my se ho učíme vnímat jako propojený celek, ne jako stroj na kolečka.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Jakým způsobem hmota sama vytváří vzory a struktury? Co je na tom systemického?

Praktická otázka: Kdy jsi ve své praxi pozoroval/a spontánní vznik pořádku nebo změnu, která se nestala na základě řízení, ale jakoby „sama“? Co jsi díky tomu pochopil/a o fungování systému?

Vychutnejte si jednoduchost

Matylda: A tati, ale kdyby byl svět fakt tak složitý, jak to že tomu vůbec někdo rozumí?

Táta: Protože si ho lidé zjednodušují. Už od pradávna se snažíme složité věci rozdělit na části, abychom je mohli pochopit. Říká se tomu redukcionismus.

Matylda: Redukci… co?

Táta: Redukcionismus. To je myšlení ve stylu „když chci pochopit hodiny, tak je rozeberu na kolečka.“A když pochopím kolečka, pochopím celé hodiny. Jenže to má háček.

Matylda: Jaký?

Táta: Když hodiny rozebereš, přestanou tikat. A když zkoumáš jen kolečka, ztratíš z dohledu čas. Redukcionismus nám pomohl postavit rakety, mikroskopy nebo léky. Ale nestačí, když se chceme bavit o systémech – třeba o člověku, týmu nebo organizaci. Technicky vzato, člověk není systém, je to soubor systémů, jak říká Niklas Luhmann. A týmy a organizace jsou sociální systémy, ale o tom ti povím jindy, abych neodbíhal.

Věda zvyklá na rozdělování

Věda se dlouho vyvíjela tak, že svět rozdělovala. Vznikly obory: biologie, chemie, fyzika, sociální psychologie. Každý zkoumal „své“ kolečko.

To vedlo k obrovskému pokroku – třeba objev DNA, léčba nemocí nebo stavba mostů. Jenže když zkoumáš člověka jako součet orgánů, snadno přehlédneš jeho duši. A když firmu rozložíš na oddělení, můžeš přehlédnout její kulturu – její duši a DNA.

Když se vytratí smysl

Redukcionismus má ještě jednu potíž. Čím víc svět rozdělíme, tím víc z něj někdy mizí smysl. Je rozdíl mezi tím, že něco je, a něco znamená. Vědět, že slza obsahuje sůl a vodu, ještě neznamená, že víš, proč někdo pláče.

Matylda: Takže když rozřežu housle, nedostanu hudbu?

Táta: Přesně. Proto se učíme dívat se na věci celostně – to znamená sledovat, jak jednotlivé části spolupracují. Nejen co jsou, ale jak se propojují.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Co znamená redukcionismus a proč má v živých systémech svá omezení?

Praktická otázka: Kdy ses při práci s klientem nebo týmem soustředil/a příliš na jednotlivé části a ztratil/a přehled o celku? Co bys dnes udělal/a jinak?

Jazyk komplexity

Matylda: Tati, jak se vůbec o komplexitě mluví? Má na to nějaký speciální jazyk?

Táta: Má, a právě to je ten problém. Vědci o ní často mluví tak složitě, že to člověk nechce ani poslouchat. Ale přitom to není tak hrozné, jak to zní.

Matylda: Tak mi to zkus říct normálně.

Táta: Dobře. Představ si, že svět je jako kniha. Když chceš porozumět tomu, co se v ní píše, musíš znát jazyk – písmena, věty, gramatiku. A stejně tak má i komplexní svět svou gramatiku – třeba pravděpodobnosti, vztahy, zpětné vazby.

Matylda: A když tu gramatiku neznám?

Táta: Tak se v tom ztratíš. Začneš hledat jednoduché odpovědi, protože nevidíš, jak věci spolu souvisí. Ale když se naučíš číst jazyk komplexity, najednou pochopíš, proč něco funguje jinak, než sis myslela.

Ne každé pravidlo je vidět

V komplexním světě neplatí jednoduché rovnice. Například když se zvýší cena, lidé nemusí kupovat méně. Někdy kupují víc, protože si myslí, že je to luxusní. To je nelineární logika – taková, kde příčiny a následky nejsou přímo propojené.

A co je ještě zajímavější – některá pravidla nejsou napsaná vůbec. Lidé se chovají podle pocitů, očekávání nebo nevyslovených norem. A to je jazyk, který se neučí ve škole, ale v praxi – pozorováním systému a jeho částí. K tomu máme teď ve firmě takového pána a ten nám přesně s tímhle pomáhá – lépe porozumět, jak naše firma a její části společně fungují. Pomáhá nám vidět firmu, jako celek – v celé její komplexitě, ve všech jejich vztazích a souvislostech. Říká tomu systemický audit… Ale to jsem zase odbočil.

Matematika, která ukazuje vztahy

Vědci zkoušejí jazyk komplexity popsat pomocí matematiky. Například přes síťové grafy – to jsou obrázky, které ukazují, kdo je s kým propojený. Takhle se dají zkoumat vztahy ve firmě, v rodině, i v těle. Ale i matematika má své limity. Proto přichází systemický jazyk – jazyk, který se ptá na souvislosti, ne na jednotlivosti.

Matylda: Takže když chci rozumět systému, musím se naučit nový jazyk?

Táta: Ano. Ale není to jazyk slov, je to jazyk vztahů. Naučíš se vidět propojení, které jiní přehlížejí. A to je jako kouzlo.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Jaký je rozdíl mezi lineárním a nelineárním jazykem při popisu komplexity?

Praktická otázka: Kdy ses při komunikaci s klientem nebo týmem ztratil/a v detailech a pomohlo by spíš mluvit o vztazích a souvislostech? Jak bys to dnes formuloval/a jinak?

Symbióza

Matylda: Tati, a jak se to vlastně všechno učíme chápat? Vždyť to zní, jako by komplexitu nešlo nikdy úplně pochopit.

Táta: Máš pravdu. Naštěstí máme pomocníky. Třeba počítače. Díky nim jsme začali modelovat věci, které bychom jinak vůbec nezvládli sledovat. Třeba počasí, finanční trhy nebo šíření virů.

Matylda: Počítače jako učitelé?

Táta: Spíš jako spoluhráči. Oni nejsou chytřejší než my – jen mají jinou výhodu: zvládnou rychle spočítat, co by nám trvalo roky. A tak nám pomáhají vidět věci, které bychom jinak přehlédli.

Neuronové sítě: chyby jako cesta

Dnes už počítače dělají víc než jen výpočty. Učí se. Říká se tomu umělé neuronové sítě – systémy, které napodobují lidský mozek. Dělají chyby, poučí se z nich a zkoušejí znovu. Tím se přibližují tomu, jak se učí živé systémy.

Například v terapii nebo koučování taky pracujeme s pokusy a omyly. Klient něco zkusí, pak se vrátí, řekne, co se stalo – a my z toho společně vyvozujeme, co dál. To je taky učení v komplexitě.

Když technologie inspiruje přírodu

Co je ale nejzajímavější? Že se tohle všechno začíná propojovat. Biologie, počítače, psychologie, filozofie. Všichni začínají mluvit podobnou řečí. Díváme se na svět víc procesně než mechanicky.

Matylda: A co z toho vznikne?

Táta: Možná něco nového, co si zatím neumíme ani představit. Ale pokud se budeme dívat systemicky, budeme připravení to poznat, až to přijde.

Život jako logika, ne hmota

Někteří vědci dnes říkají, že život není závislý na tom, z čeho je udělaný, ale jak se chová. Jinými slovy: když vytvoříš systém, který se učí, reaguje a přizpůsobuje, je jedno, jestli je ze svalů a krve, z drátů a křemíku, nebo lidí a vztahů.

Tohle je myšlenka, která mění náš pohled – od látky a její podstatě (substanci) ke struktuře vztahů. A to je přesně to, co děláme i v systemickém přístupu.

Matylda: Takže žít neznamená mít srdce a plíce, ale umět se přizpůsobit?

Táta: Přesně tak, Máťo! Přesně tak – mozek je orgán, díky kterému se učíme a tím se přizpůsobujeme našemu prostředí. A někdy nám k tomu nejvíc pomáhají ty „neživé“ věci, co jsme si vytvořili – třeba počítače nebo jazyk.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Jak se umělé neuronové sítě podobají učení v živých systémech?

Praktická otázka: Kdy ti technologie nebo jiný nástroj pomohl pochopit souvislosti ve složité situaci? Jak bys to dnes využil/a ve své praxi?

Co teď s tím?

Matylda: Tati… tak jo, komplexita je zajímavá. Ale co s ní teď mám dělat?

Táta: To je ta nejdůležitější otázka, Matyldo. Co uděláš s tím, co už víš. Protože když jednou uvidíš svět jako propojený celek, nejde už se vrátit zpátky. Užitečnost tohoto vidění je obrovská a výhod pro naše život i pro firmy je nespočet.

Nedá se to řídit, ale dá se v tom pohybovat

Komplexní systémy se nedají ovládat jako auto. Nemá to volant. Ale můžeme se v nich orientovat. A to díky systemickému přístupu – způsobu, jak se ptát, jak pozorovat a jak rozumět tomu, co se děje mezi lidmi, ne jen uvnitř nich.

V praxi to znamená třeba přestat hledat „viníka“ problému – takový klasický český onizmus – já nic, to oni, to já jsem ta oběť – a místo toho se ptát: K čemu to, co se děje, je užitečné a dává to ještě smysl?

Když myslíš systemicky, šetříš sílu a energii

Systemické myšlení není magie – jestli, tak je to umění. Je to způsob, jak šetřit energii – vlastní i těch, se kterými pracuješ. V řeči podnikání šetříš peníze firmy tím, že ji naučíš lépe využívat lidské zdroje. Lidé si jsou více vědomi toho, co umí a jak toho efektivněji využívat. Přestanou tlačit tam, kde to nejde. Přestanou opravovat lidi, kteří nejsou rozbití a začínají hledat směr, ne řešení, které je konečné. Chodí spokojenější do práce a šťastnější domů, protože nejsou tolik frustrovaní a vyšťavení. Tady vidíš, že systemika ovlivňuje vše…

Matylda: Takže jestli to chápu správně, tak systemický přístup ti pomůže vidět souvislosti, které nejsou vidět na první pohled, pracovat s nejistotou bez paniky a přemýšlet o změně jako o pohybu, ne jako o zásahu.

Táta: Hm, hm, to se mi moc líbí, jak si to vyjádřila. Tebe si vezmu do firmy, jako mojí systemickou konzultantku, Máťo.

Matylda: Tak jo, tahle myšlenka se mi líbí, tati. A tati, jak se tenhle jazyk může někdo naučit? Jde to, nebo se s tím už narodíš?

Táta: Jasně, že to jde, Máťo. Jen to nějakou dobu trvá, protože jde o změnu myšlení, a ta nejde udělat na nějakém dvoudenním školení, ani workshopu. K tomu slouží  třeba individuální koučování, nebo terapie, ale hlavně výcviky systemického koučování. Není to kurz. Je to cesta změny myšlení. A jak už víš – myšlení je návyk, který ovlivňuje celý systém.

Matylda: Takže to není jen o teorii?

Táta: Ne. Je to hlavně o tom, jak být člověkem v komplexním světě, který nemá návod. Ale, taková jednoduchá otázka pro Tebe, Máťo, jaký je rozdíl mezi teorií a praxí? Schválně, jestli na to přijdeš.

Systemické otázky k reflexi

Znalostní otázka: Co je hlavním přínosem systemického přístupu pro práci s komplexními systémy?

Praktická otázka: Kdybys měl/a dnes vysvětlit svému kolegovi nebo klientovi, proč uvažovat systemicky, co bys mu řekl/a?

Zdroje

Frontiers of Complexity: The Search for Order in a Choatic WorldFrontiers of Complexity: The Search for Order in a Choatic World, Peter Coveney, Roger Highfield, 1996

Mezi řádem a chaosem, Peter Coveney, Roger Highfield, 2003