7 principů samuraje pro systemický přístup pro spokojený život

Aneb jak se stát silným, aniž bys musel vyhrávat. Jak vést, aniž bys musel přesvědčovat.

K napsání tohoto článku mě inspirovala kniha Miyamoto Musaši od českého japanologa Jakuba Zemana, která se mi nedávno dostala do ruky. Když jsem ji otevřel, nečetl jsem jen příběh slavného samuraje. Četl jsem mezi řádky – o způsobu vnímání světa, který je překvapivě blízký tomu, co v každodenní praxi představuje systemický přístup: práce s kontextem, nelineární změnou, nepřímým vedením a klidným postojem uprostřed chaosu.

Podobnost mezi starou japonskou moudrostí a moderním systemickým myšlením mě přivedla k nápadu přiblížit vám principy japonského slavného samuraje Musašiho. Budeme pozorovat systemiku z jiného úhlu pohledu a zkoumat, čím nám mohou být tyto principy užitečné ve vlastním životě, ve vedení lidí i ve firemních systémech. Podobně jako systemický přístup i japonská kultura spoléhá na schopnost člověka vnímat vztahy, pohyb, souvislosti a změnu bez nutnosti vnějšího zásahu.  Nenutí, nespěchá, nemanipuluje.

V tomto článku se tak podíváme na prvních 7 principů Miyamota Musašiho a zkusíme je číst nejen jako osobní výzvy, ale jako zrcadla systémového chování v prostředí, kde žijeme a pracujeme.

Systemika ze země vycházejícího slunce

V Japonsku, pod větvemi staré borovice, otec samuraj vypráví svému synovi příběh, který nezačíná vítězstvím, ale samotou, hladem, tichem a pochybením. Nejde o legendu. Jde o praxi. O životní sílu, která není vidět – ale mění všechno, čeho se dotkne.

Miyamoto Musaši, válečník, který nikdy neprohrál, nezískal svou sílu fyzickou silou. Získal ji tím, že se učil nelpět. Nesoudit. Nepotřebovat. Tato série článků je pozvánkou na cestu: „Zbav se zbytečného“.

1. princip: Neulpívej na ničem

Vítr se utišil a bylo slyšet jen vzdálené šplouchání vody v rýžovém poli.

„Otče,“ začal chlapec, „co přesně znamená neulpívat?“

Otec se sehnul a zvedl ze země malý kámen. Podržel ho v dlani. „Představ si, že tenhle kámen je tvůj. Dáváš mu jméno. Nosíš ho v kapse. Bojíš se, že ho ztratíš. Co se stane, když ti ho někdo vezme?“

„Budu smutný. A možná naštvaný,“ řekl chlapec.

„A možná přestaneš vidět všechny ostatní kameny, které jsou kolem tebe. Neulpívat znamená: vnímat krásu věcí, ale nebýt jejich vězněm.“

Chlapec si sáhl do kapsy a vytáhl modrou skleněnku. „Myslíš jako tohle? Je to od maminky.“

Otec se usmál. „Tohle si nech. Lásku v sobě můžeš nosit i bez lpění. Ale kdyby tě zničilo, kdyby se ztratila, nebyla by to láska. Byla by to pouta.“

„A co meč?“ zeptal se chlapec. „Ty miluješ svůj meč!“

„Můj meč je nástroj. Když přijde čas, odložím ho. Nepatří ke mně. Je to jako voda – slouží, proudí, ale nikdy ji nesmíš držet příliš pevně, jinak ti uteče mezi prsty.“

Systemická reflexe: Co držím ve své firmě, týmu nebo životě tak pevně, že mi to brání uvidět nové možnosti?

2. princip: Nehledej potěšení pro potěšení

Chlapec si zamyšleně pohrával se stéblem trávy. „Otče… ale proč je špatné chtít potěšení? Vždyť jíst sladké rýžové koláče nebo koukat na tančící lampiony je přece krásné.“

Otec se pousmál a podíval se směrem k horám. „Potěšení samo o sobě není zlé. Ale když ho začneš hledat jen pro něj samotné, ztratíš směr. Stejně jako lodivod, který místo na hvězdy začne hledět na svůj odraz na hladině.“

„Takže je to jako když někdo pořád chce víc a víc sladkostí?“

„Ano. A už mu nejde o chuť, ale o zaplnění prázdnoty, kterou nosí uvnitř.“

Chlapec si povzdechl. „A co děláš ty, když máš špatnou náladu?“

„Sedím. Dýchám. Pozoruju. Nesahám po ničem, co by mi přineslo rychlé rozptýlení. Protože síla se nerodí z útěku. Rodí se z toho, že zůstaneš.“

Otec vzal mezi prsty spadlý okvětní lístek. „Víš, co je největší potěšení, které znám?“

„Jaké?“ zeptal se chlapec.

„Když se ráno probudím a vím, že nejsem závislý na ničem. Že mohu jít, kam chci. A zůstat sám sebou.“

Systemická reflexe: Kde v práci nebo ve vedení hledám krátkodobé uspokojení místo dlouhodobého smyslu? A co se stane, když přestanu?

3. princip: Nezáviď druhým

Chlapec si zastrčil stéblo trávy za ucho a tiše pronesl: „Ve vesnici má jeden chlapec nový luk. Ostatní se na něj pořád dívají. A já… taky.“

Otec neodpověděl hned. Z kapsy vytáhl kousek starého pergamenu – potrhaný, zašpiněný, se zbytky inkoustu. „Víš, co je to?“

„Starý dopis?“ hádal chlapec.

„Pozvánka na dvorský turnaj,“ řekl otec. „Byl jsem mladý. Silný. A byl tam bojovník – krásný, bohatý, s hedvábným oděvem. Všichni mu tleskali. Já stál v rohu, celý v prachu. A chtěl jsem být jako on.“

„A byl jsi?“ zeptal se chlapec.

„Na chvíli jsem se o to snažil,“ přikývl otec. „Ale když jsem se snažil být jako někdo jiný, přestal jsem být sám sebou. Ztratil jsem vlastní cestu. Sešel jsem z ní.“

„Závist,“ pokračoval, „je jako dívat se do cizí zahrady. Možná tam roste víc květin. Ale zatímco se díváš přes plot, zapomeneš zalévat tu svou.“

Chlapec sklopil oči. „Já chci být dobrý lukostřelec. Ne lepší než on. Jen dobrý.“

„Tak začni. Dnes. Ne s jeho lukem. S tím, co máš.“

Systemická reflexe: Kdy mě ve firmě nebo v životě vede závist? A co všechno bych mohl tvořit, kdybych místo toho kultivoval to, co už mám?

4. princip: Nelituj ničeho, co jsi udělal

Slunce se začalo klonit k západu a jeho oranžové světlo zalilo krajinu. Otec s chlapcem mlčeli, až nakonec ten mladší tiše řekl: „Jednou jsem řekl kamarádovi něco ošklivého. Od té doby spolu nemluvíme. Chtěl bych to vrátit.“

Otec se podíval na chlapce dlouze, ale laskavě. „Já vím, jaké to je,“ řekl. „V sedmnácti jsem vyzval mistra Šišida na souboj. Zabil jsem ho. Až později jsem zjistil, že to byl čestný muž a že mě chtěl jen naučit pokoře.“

„A nelituješ toho?“ zeptal se chlapec překvapeně.

„Ne. Ale pamatuju si to. Litovat znamená chtít měnit minulost. Ale tu nezměníš. Můžeš jen změnit, kým jsi dnes.“

Chlapec přikývl. „Takže když se omluvím, není to proto, že lituju, ale proto, že chci být lepší?“

„Ano,“ řekl otec. „Litování tě drží v minulosti. Zodpovědnost tě vede do budoucnosti.“

Otec se naklonil a dotkl se země: „Stopy v hlíně nejdou vzít zpět. Ale můžeš se rozhodnout, kam půjdeš dál.“

Systemická reflexe: Kde v sobě nebo ve firmě živím lítost místo toho, abych ji proměnil ve zralé rozhodnutí pro další krok?

5. princip: Nedovol, aby tě ovládly smyslové touhy

Vítr přinesl vůni pečených ryb z vesnice pod kopcem. Chlapec se ohlédl tím směrem a zavrtěl nosem. „Mám hlad,“ zamumlal.

Otec se usmál. „Já taky. Ale víš, že ten hlad může být i dobrý?“

„Jak to?“ nechápal chlapec.

„Ukazuje ti, že tě něco ovládá. A dává ti šanci to neudělat.“

Vzal do ruky drobný kámen a podržel ho mezi prsty. „Touhy nejsou zlé. Ale když je následuješ slepě, stanou se z nich řetězy.“

„Kdysi jsem přespával v horách,“ pokračoval otec. „Byl jsem unavený, hladový, a kolem mě se rozléhal smích vesničanů. Měl jsem chuť se tam vloupat a vzít si, co chci. Ale neudělal jsem to. Víš proč?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Protože bych se tím stal jejich otrokem. Ne svým pánem.“

Chlapec se zamyslel. „Takže být silný znamená říct ‘ne‘ i tehdy, když tě něco moc láká?“

„Přesně tak,“ přikývl otec. „A čím víc říkáš ne tomu, co, nebo kdo  tě táhne dolů, tím víc říkáš ano tomu, kým chceš být.“

Systemická reflexe: Jaké impulzy mě v každodenním rozhodování vedou spíš automaticky než vědomě? A kde by přerušení tohoto vzorce mohlo otevřít nový prostor?

6. princip: Nestarej se o své pohodlí

Chlapec se opřel o kmen borovice a natáhl nohy. „Bolí mě záda,“ postěžoval si. „A mám písek v botě.“

Otec se tiše zasmál. „Pohodlí je jako měkká peřina. Je příjemné, ale když v ní zůstaneš moc dlouho, zapomeneš vstát.“

Chlapec se zamračil. „Ale není přece špatné mít se dobře, ne?“

„Ne. Ale když začneš své rozhodnutí stavět podle pohodlí, přestaneš růst. Když jsem putoval pěšky ke klášteru v Naru, pršelo celou cestu. Mohl jsem zůstat v hostinci. Ale šel jsem dál. A právě v tom dešti jsem poprvé pochopil ticho.“

„V pohodlí se člověk málokdy učí. Skutečná síla se rodí tam, kde ti není úplně příjemně – ale zůstaneš tam, protože víš, že to má smysl. Tam se toho nejvíc můžeš naučit.“

„Takže… když mě něco bolí, je mi to nepříjemné můžu to vnímat jako trénink?“ zeptal se chlapec a trochu se narovnal.

Otec přikývl. „Přesně ta. Trénink vůle. A ta je cennější než cokoliv, co vlastníš. Trénuješ si trpělivost a zkoušíš nové způsoby, jak něco překonat, nebo přijmout.“

Systemická reflexe: Kde ve vedení nebo v životě volím pohodlí na úkor smyslu a mé cesty? A co by se stalo, kdybych zůstal o chvíli déle v nepohodlí?

7. princip: Buď lhostejný k věcem, které nemůžeš ovlivnit

Obloha potemněla. V dálce zahřmělo. Chlapec se nervózně podíval na mraky nad horou Fuji. „Bude bouřka. Co když nás zastihne na cestě?“

Otec si klidně přehodil přes rameno plášť. „Když přijde bouřka, nestavím se jí do cesty. Ani před ní neutíkám. Jen jdu dál, pomaleji. Dýchám čerstvý, vlahý vzduch a pozoruji, jak voda odnáší prach minulosti.“

„A nebojíš se?“

„Bál jsem se mnohokrát. Když jsem měl dvacet, byl jsem na cestě do šógunova města Edo. V půli cesty vypukla válka. Lidé panikařili. Ale já si řekl: Nemohu zastavit válku. Ale mohu rozhodnout, co s tím udělám já. Tak jsem šel jinudy. Změnil jsem směr. A potkal jsem tam svého největšího učitele – starce, který mě naučil mlčet.“

„Lidé se trápí počasím, věnují dlouhé večery debatováním o politice, sousedech, názory jiných, minulostí. Ale tyto věci nejsou v našich rukou. Když jim dáš pozornost, krmíš stvůru, která tě nesežere, ale okrade tě o pokoj. Lidé moc rádi krmí své problémy a úzkosti. Čím více o nich mluví, tím větší je dělají. Někteří si ze svých problémů udělají dokonce i manželky.

Nemůžeme změnit systém, jehož nejsme součástí, a proto pro mě nemá smysl nadávat na amatérskou diplomacii sousedů, když nejsem její součástí. Popisuji něco, co popsal někdo jiný – a pro něj to nejspíš popsal také někdo jiný. Jediné řešení je stát se součástí toho, co chci změnit.“

„Takže… když mě někdo pomlouvá nebo se mi něco nedaří… a nemůžu to změnit… můžu to nechat být?“ zeptal se chlapec.

„Ano. A právě v tom budeš silnější než většina válečníků, které jsem poznal.“

Systemická reflexe: Které věci mě opakovaně vyčerpávají, přestože je nemohu ovlivnit? Jak by vypadala moje energie a pozornost, kdybych je opustil?

Jak a co se vlastně učíme?

Učíme děti, že síla je ve svalech. Manažery, že síla je v rozhodnosti. Zakladatele, že síla je ve vizi. Ale co když je skutečná síla i v tom, co opustíš? V čem si „nevybereš“. V čem ustoupíš. Stejně tak, jak je důležité vědět, co chceš a vybrat si to, je i důležité se na něco vykašlat a nevybrat si to. Ale nevybrat něco je taky výběr. Nemůžeme nevybírat, nemůžeme nerozhodovat. Máme vůli (se) rozhodovat.

Musaši nás učí: síla je schopnost pustit to, co tě svazuje – a jít dál bez potřeby držet se iluzí a doměnek. Tak se ptej sám sebe: Co bych dnes měl opustit, abych byl zítra silnější a více na své cestě?

O čem to je?

Než odejdeš, než tě rozptýlí další podnět, zkus se na chvíli zastavit. Neptej se jen: Co ten princip říká o mně? Zeptej se také: Jak se tenhle princip odráží v systému, jehož jsem součástí? Ve firmě. V týmu. V rodině. V rozhodování, které děláme každý den. Systemická práce začíná tam, kde přestáváme hledat viníka – a začneme si všímat souvislostí. Onizmus je velice nakažlivý virus.

V příštím článku se podíváme na další Musašiho principy, které už jdou více do hloubky. Ne proto, abys věděl víc. Ale abys možná konečně přestal potřebovat vědět všechno. Na shledanou v bouřce. Tam se líhnou silní a vědomí.

A kdo byl vlastně Musaši?

Miyamoto Musaši (宮本 武蔵, 1584–1645) byl slavný japonský samuraj, šermíř, filozof, malíř a autor, známý především jako neporažený duelant a autor knihy Kniha pěti kruhů (Go Rin no Sho), která shrnuje jeho strategii boje a filozofii života. Byl mistrem bojového umění kendžucu a zakladatelem stylu Ni-Ten Iči-Rjú, který využívá dvou mečů – dlouhého a krátkého – zároveň.

Musaši se proslavil tím, že bojoval a zvítězil ve více než 60 duelech, často proti velmi silným protivníkům. Je považován za archetyp samuraje – nezávislého, filozofického bojovníka, který hledá dokonalost nejen v boji, ale i v duchu a umění.

Zdroje

Miyamoto Musaši: Příběh psaný mečem, Jakub Zeman

Dokkodo. The Way for Those Who Walk Alone, Miyamoto Musashi

The Book of Five Rings: The Strategy of the Samurai, Miyamoto Musashi

The Art of War, Miyamoto Musashi