Touha jako scénář: Proč nevíme, co chceme dokud to nevidíme v televizi

Co je to touha? Představte si, že naše každodenní rozhodnutí a touhy nejsou tak svobodné, jak si myslíme. Co když média a kultura skrytě formují naše nevědomí a ovlivňují, po čem toužíme? V tomto článku prozkoumáme, jak psychoanalytik Jacques Lacan a slovinský filozof Slavoj Žižek odhalují propojení mezi touhou, nevědomím a vlivem médií. Zároveň se podíváme na to, proč může být systemický přístup efektivnější než tradiční psychoanalýza při práci s lidskou psychikou a osobním rozvojem.

Proč se smějeme, když už se nám nechce? Slavoj Žižek, televize a objekt touhy

Představte si, že se celý den necítíte nejlíp. Jste unavení, bez nálady, frustrovaní z práce… A tak si sednete večer k televizi – co taky jiného. Najednou se přistihnete, jak se smějete u nějakého sitcomu. Ale ne proto, že by vám to přišlo vtipné. Spíš jaksi „za vás“ už někdo smích předem nahrál, takže se smíchne i vám. Váš mozek to přijme jako impuls, že teď je čas se zasmát.

Právě tohle je výchozí bod, ze kterého filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek rozebírá fenomén postmoderní kultury. Nejde mu přitom o kritiku televize nebo zábavy. Zajímá ho hlubší otázka: Co vlastně tyto každodenní masmediální zážitky vypovídají o našem nevědomí? A co je to vlastně „objekt touhy“, který nás pohání, i když si to vůbec neuvědomujeme?

Co je to lacanovská psychoanalýza?

Slavoj Žižek čerpá z myšlenek francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana. Ten navázal na Sigmunda Freuda, ale přinesl nový, komplikovanější pohled na lidskou psychiku. Lacan tvrdí, že člověk je od základu rozštěpený subjekt – že jsme vnitřně rozdělení, protože nikdy úplně nerozumíme sami sobě.

Důvodem je podle něj jazyk. Jakmile se naučíme mluvit, vstupujeme do symbolického řádu: to je svět pravidel, slov, významů. Ale zároveň tím ztrácíme přímý přístup ke světu, jaký jsme znali jako malé děti. A tato ztráta v nás zanechává mezeru – touhu po něčem, co jsme nikdy plně neměli.

„Člověk je rozštěpený subjekt“ – co to znamená?

Jacques Lacan tvrdí, že člověk není nikdy „celistvá“ bytost, která plně rozumí sama sobě. Naopak – vždycky je v něm nějaké vnitřní rozdělení, mezera, nedostatek. Tohle rozdělení vzniká ve chvíli, kdy vstoupíme do jazyka – když se naučíme mluvit. Jazyk jako vstupenka do světa – ale za cenu ztráty.

Malé dítě na začátku ještě neodlišuje sebe a svět. Všechno je plynulé, propojené, plné tělesného prožívání. To Lacan nazývá „imaginaritu“.

Ale jakmile dítě začne mluvit, musí se přizpůsobit tomu, jak svět „funguje“ podle jazyka a pravidel. Musí používat slova jako „já“, „maminka“, „ne“, „tady“, „později“… a tím vstupuje do toho, čemu Lacan říká symbolický řád – svět, který je řízený jazykem, pravidly, zákony a významy.

Co ztrácíme, když začneme mluvit?

Tím, že začneme žít ve světě pojmů a slov, už se nikdy nemůžeme vrátit k tomu původnímu, tělesnému a přímému prožívání světa. Vždycky budeme svět zažívat skrze jazyk, skrze „představy“ o věcech – ne věci samotné.

A právě tahle ztráta – tahle mezera mezi tím, co je, a tím, co o tom říkáme – vytváří v člověku touhu. Touhu po něčem celistvém, původním, bezprostředním, co už ale nemáme. A nikdy mít nebudeme.

Touha jako důsledek „rozštěpení“

Tahle „díra“ v naší zkušenosti je podle Lacana zdrojem touhy. Toužíme ne proto, že nám něco konkrétního chybí (například jídlo nebo láska), ale protože nám chybí ono původní „Bytí“, které jsme nikdy úplně nezažili – jen si ho nepřesně pamatujeme.

Tuhle chybějící věc Lacan nazývá objet petit a – objekt malého „a“, tedy objekt touhy. Není to konkrétní věc, ale symbolický stín něčeho ztraceného.

Shrnutí v jednoduchém jazyce:

• Dítě vnímá svět bez hranic, beze slov.

• Jazyk nás učí, jak svět „má být“, ale zároveň nás odděluje od toho, jaký skutečně byl.

• Tato ztráta nás nutí toužit – po něčem, co nemá jméno, co nejde najít, co nás neustále přitahuje, ale nikdy nám nepatří.

• A právě proto jsme vnitřně rozštěpení – žijeme mezi tím, kým jsme, a tím, co si o sobě myslíme nebo říkáme.

Objekt malého a (objet petit a)

Touhle „mezerou“ se u Lacana myslí objekt touhy, který nikdy nejde naplnit. Lacan mu říká objet petit a (objekt malého „a“). Je to něco, co nás pořád pohání, ale nikdy to doopravdy nedostaneme. Nejde o konkrétní věc – může to být cizí obdiv, láska rodičů, smysl života, uznání, dokonalé tělo… Vždycky to zůstává trochu „vedle“, trochu mimo dosah, mimo nás – jakoby v nás bylo jisté prázdno, které toužíme neustále zaplňovat.

Televize, smích a delegované emoce

Žižek ukazuje, že v moderní kultuře nám média čím dál víc „předžvýkávají“ naše emoce. Seriály se smějí za nás, reality show pláčou za nás. Televize nám říká, kdy máme co cítit – a my to následujeme, aniž bychom si toho všimli. Nevědomí už není uvnitř, ale venku – v obrazovce, v kolektivní zkušenosti, v kulturním rámci.

Když Žižek říká, že „nevědomí je vně“, myslí tím, že naše hluboké motivace se dnes odehrávají mimo naše vědomé rozhodování. Jsou zakódovány v reklamách, seriálech, algoritmech. Už necítíme přímo – cítí se „za nás“.

Hitchcock a tajemné objekty

Ve filmech Alfreda Hitchcocka vidí Žižek fascinující ukázky práce s těmito objekty touhy. Vyčleňuje tři typy:

1. MacGuffin – zdánlivě důležitý předmět, který hýbe dějem (např. tajný plán, aktovka, dopis). Ale vlastně je úplně prázdný. Je jen záminkou pro to, aby se něco dělo. Funguje jako „náhradník“ touhy – něco, za co si dosadíme svůj smysl.

2. Objekt, který nemá zrcadlo – např. zapalovač ve Strangers on a Train. Není to jen věc. Je to zbytek skutečnosti, který nedává smysl – ale právě tím působí znepokojivě a strukturuje celý příběh. Lacan by řekl, že je to reálno/reálné – to, co nelze symbolizovat, pojmenovat, pochopit.

3. Objekt rozkoše – třeba ptáci v The Birds. Nejde o logický symbol, ale o obraz, který na nás působí silně, fyzicky, až hrůzně. Je to přítomnost něčeho, co se vymyká významu, ale přesto nás hluboce ovlivňuje. Lacan tomu říká jouissance – rozkoš, která je zároveň fascinující i děsivá.

Reálno, imaginární, symbolické – co to znamená?

Lacan rozdělil lidskou zkušenost do tří oblastí:

• Imaginární – svět obrazů, představ, zrcadlení (jak se vidíme a chceme být viděni těmi ostatními).

• Symbolické – svět jazyků, pravidel, kultury, zákona (to, co dává řád našemu životu).

• Reálno – to, co nelze říct, popsat ani představit – ale co se občas vnutí, třeba jako trauma, nečekaná událost, kolaps nebo nesmyslný strach.

Tento koncept můžeme ilustrovat na šachové partii:

1. Imaginární: Tato rovina se týká obrazů, představ a významů, které hře přisuzujeme. V šachu si můžeme představovat figury jako středověké bojovníky, kde pěšáci tvoří obrannou linii a jezdci provádějí útoky. Tento narativní prvek dodává hře emocionální a vizuální rozměr, i když není nezbytný pro samotný průběh hry.

2. Symbolické: Tato úroveň představuje pravidla a strukturu hry. V šachu to znamená, jak se jednotlivé figury mohou pohybovat a jaké jsou cíle hry. Například věž se pohybuje pouze vertikálně nebo horizontálně. Tato pravidla jsou pevně daná a tvoří základní rámec, ve kterém se hra odehrává.

3. Reálno: Tato dimenze zahrnuje aspekty hry, které nelze plně symbolizovat nebo si je představit. V šachu to může být nepředvídatelnost lidského chování, momenty překvapení nebo chyby, které nejsou součástí pravidel ani našich představ o hře. Reálné představuje to, co je mimo naši kontrolu a co narušuje očekávaný průběh událostí.

Tímto způsobem šachová partie odráží Lacanovu triádu: pevná pravidla (Symbolické), naše představy a interpretace hry (Imaginární) a nepředvídatelné prvky, které mohou ovlivnit výsledek (Reálno/reálné).

Každý z nás je podle Lacana formován napětím mezi těmito třemi oblastmi. A právě objekt touhy (objet petit a) se pohybuje mezi nimi jako záhadný bod, který nás vždy znovu přitahuje a zároveň nám stále uniká.

Metafora dítěte na závěr: jazyk a ztracená zahrada

Představte si malé dítě. Ještě nemluví, jen se dívá, směje, pláče, sahá na věci. Všechno je součástí jednoho světa – matčina náruč je zároveň bezpečí, mléko, vůně, láska. Neexistuje „já“ a „ty“, „teď“ a „později“, jen plynutí okamžiků.

A pak, jednoho dne přijde jazyk. Rodiče řeknou: „To je míč. Řekni: míč.“ A najednou už to není jen barevná koule, která skáče a voní po trávě – je to „míč“. Tím vzniká oddělení: slovo ≠ věc. Dítě vstupuje do symbolického světa. Do světa, kde vše má jméno, pravidla, význam. A zároveň ztrácí přístup k původní jednotě, k té “zahradě” před jazykem.

Tahle ztracená zahrada v nás zůstává jako otisk, stesk, touha. Touha po tom, co jsme možná nikdy neměli – ale přesto cítíme, že nám to chybí.

Tohle je Lacanova mezera. A protože se nedá zaplnit, hledáme objekt, který by to „mohl být“. Ale jakmile ho získáme – zjistíme, že to pořád není ono. A tak jsme v neustále smyčce hledání, získávání a hledání. Když “to” náhodou získáme, chceme další, jiné, nové.

Co s tím vším má společného náš život?

Žižekův pohled může znít komplikovaně, ale ve skutečnosti mluví o něčem velmi běžném: o tom, jak žijeme skrze obrazy, jak po něčem toužíme, i když nevíme přesně po čem, a jak nás kultura formuje, aniž bychom si to uvědomovali.

Televize, filmy, reklamy nejsou jen zábava. Jsou to „scény“, ve kterých se odehrává naše nevědomá touha. A když se naučíme dívat se na ně jako Žižek – jako na mapy našeho vnitřního světa – možná začneme vidět věci, které jsme dřív jen cítili. A právě tehdy se z diváka stává myslící subjekt.

Mezi objektem a konstrukcí reality

Žižkův výklad světa skrze Lacanovu psychoanalýzu můžeme chápat jako objektivistický pohled na subjekt – přístup, který tvrdí, že lidské touhy, nevědomí a psychická struktura mají určité univerzální rysy. Objekt touhy (objet petit a) není výsledkem svobodné volby nebo kulturní konvence, ale strukturální „chyba“, která subjekt utváří. Touha je daná tím, co v nás chybí – a ne tím, co si sami zvolíme nebo s čím se identifikujeme.

Z toho plyne poměrně pesimistický obraz člověka: jsme odsouzeni toužit po něčem, co nikdy nedostaneme. Média a kultura tuto dynamiku jen zesilují a maskují – místo aby nám poskytla svobodu, dál nás drží v koloběhu náhražek, symbolů a obrazů.

Jak se liší konstruktivistický přístup?

Na opačné straně stojí konstruktivistické myšlení, které je běžné třeba v systemickém koučování a terapii. Tento přístup nepracuje s pevným „nevědomím“, ale spíš s tím, jak lidé dávají význam své realitě skrze jazyk, vztahy a kontext.

Konstruktivista by řekl: „Objekt touhy neexistuje předem. Je vytvářen v každém rozhovoru, každé situaci, každém příběhu.“ Touha není strukturální nedostatek, ale výsledek toho, jak mluvíme o světě a sami o sobě. Nejde o to najít „pravdu o sobě“, ale spíš vytvořit takovou verzi sebe, která nám dává smysl a kterou si zvolíme žít.

Objektivismus vs. konstruktivismus – srovnání

Tím se otvírá zajímavý dialog mezi pevnou psychoanalytickou hloubkou a systemickou flexibilitou. Místo volby „buď, anebo“ se nabízí možnost přemýšlet: Kdy nám dává smysl uvažovat o touze jako o struktuře – a kdy jako o příběhu, který můžeme přepsat?

Proč raději systemický přístup než psychoanalýzu?

Psychoanalýza, jak ji představují Lacan a Žižek, nabízí hluboký, fascinující vhled do struktury lidské touhy, nevědomí a kultury. Ukazuje, jak jsme ovlivňováni silami, které často nevidíme a kterým nerozumíme. Je to ale pohled, který nás zároveň staví do role pasivních účastníků – ti, kdo trpí strukturou, kterou nemohou změnit.

Systemický přístup jde jinou cestou. Místo odhalování skryté „pravdy“ o člověku se ptá: Jaké vztahy, jazyky a kontexty člověku dávají smysl právě teď? Nehledá hlubinnou příčinu, ale hledá nové možnosti – a to často velmi prakticky, rychle a s respektem k tomu, co klient sám považuje za důležité.

Zatímco psychoanalýza může být jako archeologický výzkum v temných vrstvách minulosti, systemika je spíš jako živý rozhovor o tom, co se právě konstruuje – a co všechno může být jinak.

A právě v tom je její síla: ne v interpretaci, ale v možnosti změny a konstrukci nové, žádoucí reality.

Zdroje

Nepolapitelný subjekt, Slavoj Žížek

The Ticklish Subject: The Absent Centre of Political Ontology, Slavoj Žížek

Liebe Dein Symptom wie Dich selbst!, Slavoj Žížek

YouTube

Plastic Pills, Lacan – Mirror stage, Desire, Imaginary, Symbolic “I”

Plastic Pills, The real

Plastic Pills, How am I not myself?

Plastic Pills, Žížeks Philosophy

Varsity Bookworm, Lacan & Symptoms

Evers Brothers Production, Objet petit a – cause of desire