Svobodná vůle: Matrix a 7 filozofů pohledem do zrcadla

Představ si, že sedíš naproti Morfeovi, který ti nabízí dvě pilulky: modrou a červenou. Modrá tě nechá žít v pohodlné – nereflektované, neuvědomované – iluzi, kde “nemáš život ve svých rukou”, kde nevíš, že jsi jeho konstruktér, zatímco červená tě probudí do “radikální reality”. Tato ikonická scéna z filmu Matrix dokonale ilustruje otázku svobodné vůle: Máme skutečně možnost volby, nebo jsou naše rozhodování předurčena?

Proč nás zajímá svobodná vůle?

V tomto článku prozkoumáme pohledy sedmi významných filozofů na svobodnou vůli a pokusíme se pochopit, co jejich myšlenky znamenají pro naše každodenní rozhodování. Pohodlně se usaď. Čeká tě výprava minulostí v přítomnosti – s přesahem do budoucnosti, kterou si teprve vytváříš.

Sv. Augustin: Svobodná vůle a Boží milost

Sv. Augustin byl jedním z nejvýznamnějších církevních otců a teologů raného křesťanství. Jeho pojetí svobodné vůle bylo hluboce spjato s jeho osobní zkušeností – v mládí vedl bouřlivý život plný hledání smyslu, až nakonec konvertoval ke křesťanství. Ve svém díle De libero arbitrio (O svobodné vůli) se snažil odpovědět na klíčovou otázku: “Je člověk zodpovědný za zlo, pokud Bůh stvořil všechno?”

Tvrdil, že člověk má svobodnou vůli, ale ta je od Pádu (prvotního hříchu) oslabena natolik, že bez Boží pomoci není schopen skutečně dobré volby. Jinými slovy: můžeme se rozhodovat, ale opravdu správně se můžeme rozhodovat pouze tehdy, pokud v nás působí Boží milost.

Příklad ze života: Představ si, že máš možnost pomoci někomu v nouzi, ale zároveň tě něco táhne k sobectví – třeba pohodlnost nebo strach. Sv. Augustin by řekl, že tvá schopnost „vědět, co je správné“ pochází od Boha, ale jestli tu volbu opravdu uděláš, závisí na tom, zda otevřeš své srdce milosti.

Jeho učení silně ovlivnilo celou středověkou filozofii a teologii – a dodnes se vede debata mezi zastánci svobodné vůle a těmi, kdo věří v predestinaci – předurčení. Augustin totiž sám později přiznal, že Boží vůle a lidská vůle jsou tajemně propojené způsobem, který lidský rozum nikdy zcela nepochopí.

David Hume: Iluze volby a svoboda jako soulad

David Hume byl skotský filozof období osvícenství, známý svým důrazem na zkušenost, smyslové vnímání a psychologii lidské mysli. Na svobodnou vůli se díval velmi realisticky a skepticky. Tvrdil, že když říkáme, že máme „svobodnou vůli“, často tím myslíme jen to, že necítíme žádný nátlak – ale to ještě neznamená, že jsme skutečně „neomezeni“. Podle Huma jsou naše rozhodnutí výsledkem předchozích příčin, zkušeností a návyků – a svoboda spočívá v tom, že náš čin vychází z našich vnitřních pohnutek, nikoli z vnějšího donucení.

V díle A Treatise of Human Nature (1739) píše: „Svoboda znamená pouze to, že čin vychází z vůle člověka; nikoliv to, že tato vůle sama nemá příčinu.“. Tím Hume ukazuje, že i když se cítíme svobodní, naše rozhodnutí jsou vždy důsledkem příčin, které často nejsme schopni rozpoznat. Nevidíme je – ale ony tam jsou.

Jeho přístup se označuje jako kompatibilismus – tedy smíření mezi determinismem (vše má příčinu) a volní odpovědností (můžeme být činěni odpovědnými za své činy).

Příklad ze života: Představ si, že jsi na večírku a rozhoduješ se, jestli si dáš další sklenku vína. Možná si říkáš: „Je to moje volba.“ Ale Hume by ti připomněl: tvé rozhodnutí závisí na tom, jak ses dnes cítil, kolik jsi pil předtím, jestli jsi ve stresu, jak tě vychovali, jaké máš zvyky. Ve výsledku se rozhodneš, ale to rozhodnutí nevzniklo „z ničeho“, nýbrž ze souhry mnoha příčin, které tě formovaly.

Humeova přidaná hodnota spočívá v tom, že nás nenutí rozhodování idealizovat – ale chápat ho jako součást přírodního řádu. Svoboda není magie – je to soulad mezi naší vůlí a našimi vnitřními minulostí. A to podle něj stačí k tomu, abychom mohli být považováni za odpovědné osoby.

Immanuel Kant: Morální zákon a svoboda jako nutnost

Immanuel Kant byl německý filozof osvícenství a jeden z nejvlivnějších myslitelů moderní filozofie. Na rozdíl od Huma, který zdůrazňoval zkušenost a příčiny, Kant věřil, že skutečná svoboda existuje – ale ne ve světě přírody, nýbrž ve světě rozumu. Svoboda pro něj není libovůle – „dělám, co chci“, ale možnost řídit se morálním zákonem, který si dávám sám jako rozumná bytost.

V díle Kritika praktického rozumu (1788) Kant píše: „Svoboda je nezávislost vůle na nutnosti ze strany smyslového světa.“ To znamená, že skutečně svobodní jsme tehdy, když se rozhodujeme na základě morálních principů, nikoliv podle toho, co nás právě láká nebo co nám říká instinkt. Takovou svobodu Kant nazývá autonomie – řízení sebe sama rozumem.

Kant zároveň rozlišoval dva světy:

fenomén – svět, jak ho zažíváme smysly (určený příčinami),

noumén – svět věcí o sobě, kam podle něj patří i svobodná vůle.

Ačkoliv tedy naše tělo a touhy podléhají přírodním zákonům, náš rozum a morální vůle patří do jiné roviny – roviny svobody. A právě díky tomu jsme schopni jednat morálně.

Příklad ze života: Představ si, že jsi na poradě a máš příležitost zatajit chybu, kterou jsi udělal. Nikdo by to nepoznal. Ale přesto se rozhodneš pravdu říct – protože víš, že je to správné. Kant by řekl, že právě v ten moment jsi jednal svobodně – ne proto, že jsi „mohl si vybrat“, ale protože jsi poslechl vnitřní hlas rozumu, ne svůj prospěch.

Kantova přidaná hodnota spočívá v tom, že nevidí svobodu jako volnost od omezení, ale jako morální nutnost – schopnost činit to, co je správné, i když je to těžké. V tom je pro něj velikost člověka: nejen v tom, že se rozhoduje, ale že je schopen rozhodovat se podle vyšších principů. Pro Kantovskou svobodu tedy není nutné, aby byla volba snadná – ale aby byla vědomá, rozumná a mravní.

Arthur Schopenhauer: Svoboda je iluze, ale…

Arthur Schopenhauer byl německý filozof, známý svým pesimistickým pohledem na život. Tvrdil, že svobodná vůle je iluze, protože všechno, co děláme, je řízeno něčím hlubším – “vůlí k životu”, tedy slepým, nevědomým pudem, který nás žene k přežití a sebezachování.

Ve svém díle O svobodě lidské vůle (Über die Freiheit des menschlichen Willens, 1839) napsal: „Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce.“ Tím chtěl říct, že i když máme pocit, že se svobodně rozhodujeme, naše přání a touhy nevznikají z ničeho – jsou výsledkem vnitřního nastavení, charakteru, minulých zkušeností a biologických pudů.

Schopenhauer byl ovlivněn Kantem, ale místo naděje na morálku přinášel realistický pohled na lidské chování. Zajímavé je, že navzdory jeho pesimismu vnímal lidské poznání jako možnost, jak se vymanit z otroctví vůle – skrze umění, filozofii nebo kontemplaci (rozjímání, přemýšlení).

Příklad ze života: Představ si, že tě někdo urazí. Tvůj automatický impuls je křičet nebo se mstít. Ale pokud jsi právě po dobrém jídle, vyspalý a nic tě netlačí, možná se ovládneš a jen se usměješ. Oba výstupy jsou řízeny tím, kdo jsi a jak ses cítil v tu chvíli – ne úplně „svobodnou volbou“, ale vnitřní konstelací.

Friedrich Nietzsche: Svobodná vůle je trik, jak tě ovládnout

Friedrich miloval paradoxy, měl ostrý jazyk a provokoval tehdejší i dnešní čtenáře. Tento německý filolog přinesl do filozofie výbušné téma: „Bůh je mrtev“ – což znamenalo, že staré hodnoty (náboženství, morálka, pravda) už ztratily svou autoritu – lidé chodí do kostela pro nějaké hodnoty, ale mimo kostel je nežijí. A právě v tom začíná i jeho kritika svobodné vůle.

Nietzsche tvrdil, že to, co většina lidí považuje za „svobodnou vůli“, je jen nástroj kontroly. V Jitřních červáncích (Morgenröte, 1881) píše: „Vynález svobodné vůle byl vynálezem kněží – pro potřeby trestání, pro potřeby obviňování.“

Co tím Nietzsche myslí?

Podle Nietzscheho byl koncept svobodné vůle vytvořen proto, aby mohli mocní soudit a ovládat druhé – říct jim: „Ty jsi se tak rozhodl, jsi vinný, zasloužíš si trest.“ V jeho očích to není svoboda, ale psychologická past.

Místo toho přichází Nietzsche s vlastním pojetím: Wille zur Macht – vůlí k moci. Tato „vůle“ není rozumová ani morální, ale vnitřní síla tvořit, přetvářet, překonávat překážky a stát se tím, kým můžeme být. Všechno živé podle něj usiluje o růst, o vyjádření své síly – i člověk.

A opravdová svoboda je ne poslouchat autority (zejména ty náboženské), ale vytvářet vlastní hodnoty, stát se autentickým tvůrcem-konstruktérem vlastního života. Nikoli přejímat hodnoty z nějakých posvátných příběhů. Kdo je psychicky silný, vytvoří si své vlastní hodnoty, nepotřebuje slepě věřit v nějakou vnější předepsanou strukturu hodnot.

Příklad ze života: Řekněme, že celý život slyšíš: „Nebuď tolik slyšet, nebuď moc ambiciózní, drž se při zemi.“ Ale uvnitř víš, že chceš víc – tvořit, mluvit, ovlivňovat. Nietzsche by tě vyzval: „Překroč své podmínky, přetvoř se. Staň se tím, kým jsi.“ Právě to je tvá vůle k moci – a opravdová svoboda, byť ne pohodlná. Trpíme-li, ale na naší cestě, je to příjemné utrpení.

Téma utrpení je u Nietzscheho zásadní a zároveň velmi často chybně interpretované. Nietzsche netvrdil, že život je jen utrpení ve smyslu pesimistického zoufalství, jako třeba Schopenhauer, ale spíš že utrpení je nevyhnutelná a dokonce nezbytná součást života, pokud chceme žít naplno a růst.

3. klíčové myšlenky Nietzscheho o utrpení

1. Utrpení je podmínkou růstu: Nietzsche věřil, že utrpení má smysl – pokud ho nepopíráme, ale transformujeme. V Radosti z poznání (Die fröhliche Wissenschaft, 1882) píše: „To, co mě nezabije, to mě posílí.“. Toto je jeden z jeho nejznámějších výroků. Podle Nietzscheho není svoboda, radost nebo tvořivost možná bez boje a bolesti. Skutečný život není sterilní pohodlí, ale souboj sám se sebou, se světem, s chaosem – z něhož vzniká něco nového.

2. Utrpení nás činí opravdovými: V Zrození tragédie (Die Geburt der Tragödie, 1872) Nietzsche obdivuje antické Řeky, protože jejich umění a filozofie vznikly z hlubokého pochopení života jako tragického, ale přesto krásného. Nechtěl svět bez utrpení – chtěl svět, který utrpení dává smysl – význam. Říká: „Jen díky utrpení vznikají velké věci – umění, hrdinství, duchovní síla.“

3. Věčný návrat: Přijmi život takový, jaký je: Nejradikálnější Nietzscheho myšlenka o utrpení je jeho koncept věčného návratu (ewige Wiederkunft): Představ si, že bys musel žít svůj život znovu a znovu navěky, přesně tak, jak se stal – se vším krásným i bolestným. Přijal bys to? Miloval bys život i s utrpením?

V Tak pravil Zarathustra píše: „Chceš-li jednou říct životu ano, musíš říct ano i bolesti.“ Nietzsche tu provokuje: miluji-li život jen v jeho příjemných částech, nemiluji ho vůbec. Autentický souhlas se životem znamená přijetí jeho celku – i utrpení, které nás formuje.

Nietzsche nevidí utrpení jako problém, který je třeba odstranit, ale jako bránu k pravdivému a hlubokému bytí. Nepodporuje utrpení samo o sobě, ale jeho překonávání, jeho transformaci – ze slabosti v sílu, z bolesti v poznání.

Utrpení je u Nietzscheho materiál pro tvořivost – ne důvod ke kapitulaci.

Nietzsche se svým učením o přehodnocení všech hodnot – “Umwertung aller Werten.” – zasáhl hluboce do filozofie 20. století – ovlivnil Heideggera, Sartra, Camuse, postmodernismus a dokonce i psychologii (např. Junga). Jeho pojetí svobody rezonuje dodnes: nejde o možnost volby mezi dvěma možnostmi, ale o odvahu vytvořit novou cestu.

Nietzsche nás učí, že svoboda není „dát si kafe nebo čaj”, ale žít podle vlastní osobní vize, i když tím jdeme proti proudu. Učí nás vnímat, kdy jsme ovládáni strachem, výchovou nebo očekáváním společnosti – tzv. sociální konstrukcionismus, a vybízí nás k odpovědnosti za svůj růst. Není to lehká cesta – ale je to naše cesta.

Martin Heidegger: Interpretace Nietzscheho filozofie

Martin Heidegger, jeden z nejvlivnějších německých filozofů 20. století, se intenzivně zabýval dílem Friedricha Nietzscheho. Ve svých přednáškách a textech, zejména v dvousvazkovém díle Nietzsche, Heidegger interpretuje Nietzscheho koncepty, jako je “vůle k moci” a “věčný návrat téhož”.

Tvrdí, že Nietzscheho myšlení představuje dovršení západní metafyziky, protože redukuje bytí na hodnotu a moc, čímž podle Heideggera přispívá k zapomenutí původního smyslu bytí. Heidegger také upozorňuje, že Nietzscheho filozofie, ačkoliv se snaží překonat nihilismus, ve skutečnosti tento nihilismus prohlubuje tím, že posiluje subjektivitu a vůli k moci jako základní principy bytí.

Co Heidegger myslí „původním smyslem bytí“ a co se tedy ztratilo?

Heidegger se ptá: „Co vlastně znamená, že něco jest?“ Tedy ne co je člověk, věc, Bůh, ale co znamená samotné „být” – co je to bytí jako takové (Sein), ne jen jednotlivé jsoucno (Seiendes). A tvrdí, že celá západní filozofie od Platóna až po Nietzscheho se místo této otázky zaměřovala na to, co je realita, co je pravda, co je substance, co je Bůh nebo vůle. Ale vždy šlo o „věci“, ne o samotné bytí.

Pro Heideggera je původní smysl bytí něco, co: 1. nelze vlastnit ani ovládat, 2. není nástroj ani koncept, 3. ale způsob, jak se nám svět ukazuje, jak se nám něco může stát srozumitelným. Když Nietzsche říká, že bytí = vůle k moci, Heidegger mu odpovídá: „To už není bytí, ale projekce člověka na svět. Takhle bytí neodhaluješ – ale překrýváš ho.“ Proto podle něj Nietzsche nepřekonal nihilismus, ale dokončil jeho historický vývoj – když udělal z bytí další „věc“, další „hodnotu“.

Heidegger říká, že jsme „zapomněli na bytí“ (Seinsvergessenheit) – protože jsme se naučili chápat bytí jako něco ovladatelného, vypočitatelného, hodnotitelného nebo užitečného. Např.: v antice: bytí jako idea (Platon), u Descartesa: bytí jako myšlení, u Nietzscheho: bytí jako vůle k moci.

Pro Heideggera je bytí spíš jako otevřenost, možnost, „prozáření smyslu“, ve kterém se něco může vůbec ukázat. Je to prostor pro pojmenovávání smyslu, ne nástroj nebo hodnota. A právě tím je „původní smysl bytí“: ne něco, co vlastním nebo ovládám, ale čemu jsem vystaven, v čem se pohybuji, co se mi může odhalit – i když ne zcela.

Proč to Nietzsche podle Heideggera „kazí“?

Protože Nietzsche místo otevřenosti chápe bytí jako expanzi síly, vlivu, výkonu – tedy „vůli k moci“. To je podle Heideggera poslední krok západní metafyziky, která bytí zužuje na něco, co musí být ovládnuto, řízeno, podřízeno lidské vůli. Takže původní smysl bytí – jako tajemství, prostor, událost, vynoření smyslu – se ztrácí.

Původní smysl bytí u Heideggera znamená otevřený, neuchopitelný základ veškeré existence, který se neovládá, ale přijímá – a Nietzsche, ačkoliv se snaží překonat nihilismus, jej podle Heideggera definitivně překryl svým důrazem na vůli, sílu a subjektivní tvoření.

Heidegger navrhuje, místo abychom se snažili bytí ovládnout, měli bychom naslouchat tomu, jak se nám dává – být s ním v dialogu, ne v nadvládě.

Geworfenheit: Vrženost do světa

Heideggerův pojem Geworfenheit, často překládán jako “vrženost”, popisuje lidskou existenci jako stav, kdy jsme “vrženi” do světa bez vlastního výběru, s určitými danostmi, jako je naše kultura, historie či biologické predispozice.

Tato vrženost znamená, že naše existence je vždy již nějak předurčena okolnostmi – kontexty, do kterých jsme se narodili. Nicméně, i přes tuto vrženost máme schopnost Entwurf – “projektování” či “návrhu” – což znamená, že můžeme aktivně utvářet svůj život a překračovat dané okolnosti prostřednictvím svých rozhodnutí a jednání. Tímto způsobem Heidegger spojuje omezení daná vržeností s možností svobodného jednání.

Jean-Paul Sartre: Odsouzeni ke svobodě

Jean-Paul Sartre, francouzský filozof a spisovatel, měl velmi odlišný pohled. Patří k existencialistům, kteří tvrdili, že člověk nemá žádnou přirozenou podstatu – není „někým“, dokud se nerozhodne, kým bude. A právě proto jsme naprosto svobodní.

V knize Bytí a nicota (L’être et le néant, 1943) píše: „Člověk je odsouzen ke svobodě.“ Tím míní, že nemáme jinou možnost než se rozhodovat. A každé rozhodnutí je vyjádřením toho, kým jsme. Pro Sartra je svobodná vůle nejen reálná, ale i tíživá – protože odpovědnost za život neseme jen my sami.

Příklad ze života: Představ si, že tě nebaví tvoje práce. Ráno vstaneš a jdeš tam, i když tě to frustruje. Říkáš si: „Musím platit účty.“ Ale Sartre by ti odpověděl: „To je tvoje volba.“ – mohl bys odejít. Možná by to bylo těžké, ale vždy máš možnost. I když se rozhodneš „nic neudělat“, je to rozhodnutí.

7 filozofů, 7 úhlů pohledu na svobodnou vůli

Volba mezi iluzí a realitou

Stejně jako Neo v Matrixu stojíme denně před volbou mezi setrváním v pohodlné iluzi nebo přijetím někdy nepříjemné “pravdy”. Filozofové jako Kant, Hume, Schopenhauer, Nietzsche, Sartre a Heidegger nám nabízejí různé perspektivy na svobodnou vůli a naši schopnost volby.

Radikální konstruktivismus, jak jej představuje Ernst von Glasersfeld, zdůrazňuje, že naše realita je konstrukcí našich vlastních kognitivních procesů. To znamená, že naše vnímání světa a naše rozhodnutí jsou formovány našimi zkušenostmi a interpretacemi. Nakonec je na nás, abychom se rozhodli, zda přijmeme odpovědnost za své volby a utváříme svůj život vědomě, nebo zda se necháme unášet proudem okolností a iluzí.

Co když tvoje rozhodnutí nejsou tvoje?

Ale jak vůbec poznat, kdy skutečně rozhodujeme my sami, a kdy za nás rozhodují neviditelné síly minulosti? Zde vstupuje do hry systemický přístup, který nám pomáhá uvidět, jak hluboce jsou naše volby ovlivněny tím, co jsme zdědili – nejen geneticky, ale především mentálně, emocionálně a vztahově.

Rodiče, prarodiče, partneři, kulturní vzorce – všichni a všechno kolem nás tvoří jemně propojený a spletitý systém, který formuje náš vnitřní svět. A často si to ani neuvědomujeme.

Systemický přístup je jako nastavování zrcadel z různých stran, aby bylo možné zahlédnout i to, co běžně nevidíme – slepé skvrny v našem rozhodování. V běžném zrcadle totiž vidíme jen jednu stranu sebe – tu, kterou chceme vidět. Ale to, co nás skutečně ovlivňuje, bývá často skryté mimo náš pohled: rodinné loajality, nenaplněná očekávání, vnitřní konflikty, přejaté vzorce.

Teprve když sebereme odvahu podívat se do těchto dalších zrcadel, můžeme si uvědomit, že některá naše rozhodnutí vůbec nejsou naše – že žijeme život někoho jiného, podle scénáře, který jsme si nepsali my. Bez tohoto uvědomění se pak necháváme unášet životem, volíme z omezených možností, které nám systém dovolí – a přitom máme pocit, že volíme svobodně.

Systemika nás proto nevede k jednoduchým odpovědím, ale k hlubším zamyšlením. A právě to může být první krok ke skutečné svobodě: ne volit jinak, ale konečně pochopit, kdo a co v nás vlastně volí.

A co s tím můžeš dělat?

Možná právě teď cítíš, že některá tvá rozhodnutí nejsou úplně tvoje. Že tě něco vede, ale nevíš přesně co. Pokud chceš nahlédnout hlouběji – pod povrch svých každodenních voleb, za zrcadlo vlastní vůle – můžeš to udělat. Systemické koučování nebo terapeutická práce ti může pomoct nahlédnout souvislosti, které nejsou na první pohled vidět, ale přesto ovlivňují všechno, co žiješ.

Někdy stačí pár správně položených otázek. Jindy pomáhá práce s konstelacemi, vnitřními rolemi nebo hodnotovým rámcem. Systemický přístup netlačí, nesoudí, ale je respektující a otevírá prostor pro nové pohledy a rozhodnutí. Ať už jsi na začátku své cesty, nebo máš za sebou roky práce na sobě, vždy existuje další vrstva k nahlédnutí.

Nový zítřek může začít už dnes. Systemický přístup ti pomůže najít cestu k větší svobodě, která není iluzí, ale důsledkem porozumění.

Zdroje

Sv. Augustin, O svobodném rozhodování (The confession)

David Hume, Pojednání o lidské přirozenosti (A Treatise of Human Nature)

Immanuel Kant, Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft), Základy metafyziky mravů (Metaphysik der Sitten)

Arthur Schopenhauer, O svobodě lidské vůle (Über die Freiheit des menschlichen Willens)

Friedrich Nietzsche, Jitřní červánky (Morgenröte), Radost z poznání (Die fröhliche Wissenschaft), Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra)

Martin Heidegger, Nietzsche I–II, Bytí a čas (Sein und Zeit)

Jean-Paul Sartre, Bytí a nicota (Das Sein und das Nichts)