Jak masmédia tvoří realitu: Jíte z popelnice a ani to nevíte

A proč si toho téměř nevšímáme.

To, co víme o světě, víme z velké části z médií. Přesto médiím nedůvěřujeme. Víme, že mohou manipulovat, zjednodušovat, vybírat jen to, co se hodí. Niklas Luhmann to shrnuje jednoduše: Realita, kterou vidíme v médiích, je vždy výsledkem výběru.

Masmédia nejsou zrcadlo světa

Média neukazují realitu, ale vytvářejí ji. Cože!? Ano. Vybírají, co bude vysíláno a rozhodují, co zůstane skryté. Jejich komunikace neprobíhá mezi konkrétními lidmi, ale je určena neurčitému adresátovi. Není v ní žádná přímá interakce. To mění celý způsob chápání komunikace. Vidíme, slyšíme, čteme: ale nemůžeme odpovědět. To není dialog, ale tok sdělení. Jednostranná „komunikace“. Trochu by se dalo říci, že média trpí samomluvou, ale vystačí si docela dobře.

Otázka k sebereflexi: Kolik toho, co považuji za realitu, jsem si opravdu ověřil – a kolik jsem jen přijal jako samozřejmost z médií?

Druhá realita

To, co masmédia produkují, není pravda ani lež. Je to jiná realita – jejich realita. Druhá. Pozorovaná. Taková, která je závislá na technických možnostech a pravidlech systému. Například zpráva o válce není válka. Je to pečlivě předpřipravený výběr obrazů, slov a informací, který splňuje vnitřní logiku a ideologii systému: musí být srozumitelný, musí upoutat pozornost, musí být vysílatelný a musí splňovat ideologická kritéria.

Luhmann mluví o zdvojení reality. Mezi tím, co se stalo, a tím, co je sděleno, je rozdíl. Masmédia tento rozdíl zakrývají – nebo spíš z něj tvoří svou podstatu.

Otázka k sebereflexi: Jak často zaměňuji zprávu za skutečnost? A vím vůbec, jaký je mezi nimi rozdíl?

Sebeorganizace systému

Masmédia nejsou řízena zvenčí. Fungují autonomně. Mají své vlastní výběrové mechanismy: co bude odvysíláno, záleží na připravenosti ke komunikaci a na tom, co vyvolá největší zájem (ovlivní co možná nejširší publikum).

Realita není zobrazením světa, ale výsledkem vnitřní organizace systému. Média vysílají to, co je podle jejich pravidel „v-hodné sdělení“. A to se netýká jen “zpráv”, ale i zábavy, publicistiky nebo sportu.

Otázka k sebereflexi: Kdo ve skutečnosti rozhoduje o tom, co sleduji, čemu věřím a co považuji za důležité?

„Realita není zobrazením světa…“

Luhmann tím říká, že média (nebo jakýkoli jiný systém) neukazují svět takový, jaký „je“ – tj. nějaký na nás (na pozorovateli) nezávislý, objektivní svět. Neexistuje žádný přímý přenos reality, žádné neutrální zrcadlení, zobrazení bez zabarvení, zakalení, příměsí a nečistot. To, co vnímáme jako „realitu“, je už zpracovaný produkt. Uhnětené těsto. Předžvýkané sousto. A my? Jen polykáme. Valná většína.

„…ale výsledkem vnitřní organizace systému.“

Tahle část říká, že to, co systém komunikuje, nevzniká zvenčí, ale zevnitř, na základě jeho struktur, pravidel, očekávání a hlavně potřeb!

Například v případě masmédií vnitřní organizace zahrnuje:

časový rytmus vysílání (např. každou hodinu zprávy i když se „nic neděje“, musí se něco vysílat),
tématické šablony (např. „tragédie“, „hrdina“, „skandál“, „počasí“),
předpoklady publika (co je pochopitelné, co udrží pozornost!),
ekonomický tlak (sledovanost, reklama),
technická infrastruktura (co lze natočit, sehnat, upravit).

Tyto prvky tvoří vnitřní logiku systému. Systém si nevybírá to, co je „důležité ve světě“, ale to, co je kompatibilní s jeho vlastním způsobem fungování.

Příklad: Když někde na světě vypukne konflikt, média o tom informují podle toho, jak je to mediálně „zpracovatelné“:

Je to vizuálně silné?
Je to dostatečně kontroverzní?
Jsou tam dobré a špatné postavy?
Je to včas, nebo „už po zprávách“?
Je k tomu dostupný archivní materiál?
A hlavně, je to v souladu s naší ideologii??

To není cynismus. To je vnitřní organizace systému, která transformuje událost ve zprávu.

Vnitřní organizace systému tedy znamená, že každý systém (např. média, právo, věda, školství) funguje podle svých vlastních pravidel a operací, které určují, co je smysluplné, vhodné, poplatné a sdělitelné. To, co pak vnímáme jako „realitu“, je výsledkem těchto operací – činností, ne „odrazem světa“ či jeho obrazem.

Otázka k sebereflexi: Čím mě formuje způsob, jakým média vybírají a organizují informace – a proč si toho často ani nevšimnu?

Intencionalita vědomí: co k tomu říká Husserl

Edmund Husserl, zakladatel fenomenologie z Prostějova, mluví o tom, že vědomí není nikdy pasivní. Neexistuje „prázdné“ vnímání. Každý akt vědomí je intencionální = vždy míří k něčemu. Vědomí není jako kamera, která jen snímá okolí. Je jako reflektor, který něco osvětlí a něco jiného nechá ve tmě. Vybírá a redukuje komplexitu – okolní mnohost a propojenost.

To znamená, že i „realita“, kterou vidíme, není daná, ale je výsledkem našeho zaměření.

A právě masmédia tuto intencionalitu, toto zaměření organizují za nás. Rozhodují, co bude viditelné, slyšitelné. Co se bude počítat jako „důležité“, co zakázané, co trestuhodné – definují naši morálku, hodnoty. Říkají nám, čemu máme věnovat pozornost – a co zůstane mimo záběr. Jsou hlavním arbitrem a naším věrným hlídačem reality. Oni jsou realita! Experti na psychologii ovlivňování a manipulaci veřejného mínění. Děsivé? Dobré ráno!

Otázka k sebereflexi: Na co je právě teď zaměřeno moje vědomí – a co tím pádem zůstává mimo záběr?

Kybernetika 2. řádu: pozorovatel v systému

Luhmannova teorie médií stojí na základech kybernetiky 2. řádu. Ta říká, že nemůžeme pozorovat systém zvenku, protože jsme jeho součástí. Jsme vnořeni v tom, co pozorujeme. Vždy máme jednu nohu ve dveřích, vždy vrháme stín do pozorovaného, vždy budeme ovlivněni jen naším omezeným slovníkem, který tvoří náš a jen náš svět. Nemůžeme se z pozorovaného nikterak odečíst. Nelze opustit zlatou klec jazyka.

To znamená: Realitu nevidíme takovou, jaká objektivně je. Vidíme ji tak, jak ji vytváříme – my sami nebo systémy, ve kterých se pohybujeme. Tato perspektiva mění i naše očekávání od médií. Už nejde o to „zda lžou“, ale jak tvoří svět, který konzumujeme jako samozřejmý.

Otázka k sebereflexi: Z jakého místa se dívám na svět – a jak to ovlivňuje to, co si o něm myslím?

Althusser: Média jako ideologický aparát

Francouzský filozof Louis Althusser tvrdí, že moc se neudržuje jen silou, ale hlavně skrze ideologii, nějakou formu náboženství, víru. Tu nevnímáme jako „názor“, ale jako samozřejmost, danost. Něco, co „dává smysl“ samo od sebe, bez potřeby zkoumat, co je “za“ tím. Axiom. Atom. Tautologie. Něco, co nás definuje dřív, než si to uvědomíme.

Masmédia v tomto smyslu nezobrazují svět, ale vytvářejí způsob, jakým v něm máme žít. Jak se máme cítit. Koho obdivovat. Čeho se bát. Co nakupovat. Co považovat za „normální“. Najímají si týmy těch nejlepších psychologů, kteří rozumí, jak lidská mysl tiká, na co reaguje, jak a kdy.

A právě proto je čtení mezi řádky nebezpečné. Ne pro nás – pro systém. Systém nepotřebuje, abychom přemýšleli, nedej boha jeho, abychom si dávali věci do souvislostí. Potřebuje, abychom konzumovali, spotřebovávali. Nejen zboží. Ale i významy. Abychom byli závislí, neschopní vlastního, ale schopní jejich uvažování. Je to nová forma neuvědomovaného otroctví. Většina lidí je vysoce důvěřivá a je velmi těžké toho nezneužívat.

Otázka k sebereflexi: Co ve mně považuji za „normální“ – a je to skutečně moje, nebo mi to bylo vsunuto?

Mistr vtipů Žižek: Brýle ideologie a popelnice významů

Slavoj Žižek, velký současný slovinský filozof, který propojuje psychoanalýzu, marxismus a popkulturu tvrdí, že největší síla ideologie je v tom, že si myslíme, že jsme jí unikli. Podle něj ideologie nejsou nápisy na plakátech. Jsou to brýle, kterými se díváme na svět. A protože skrze ně vidíme pořád – od narození -, už si je ani neuvědomujeme. Jeho slavná věta to vystihuje dokonale:

„Já už jím z popelnice pořád. Jméno té popelnice je ideologie.“

“I already am eating from the trash can all the time. The name of this trash can is ideology.”

To, co konzumujeme jako „běžné“, „normální“, „dojemné“ nebo „zábavné“, je ve skutečnosti ideologický obsah, který nám brání vidět svět jinak.

Otázka k sebereflexi: Jak bych viděl svět, kdybych si sundal brýle, které mám nasazené od narození?

Heinz von Foerster: Pozorovatel není neutrální

Kybernetika 2. řádu má jednoho klíčového autora: Heinz von Foerster, který změnil celou logiku poznávání. Zatímco klasická věda chtěla být objektivní a „zvenku“ popisovat svět, Foerster přišel s radikální větou:

„Objektivita je iluze, že pozorování může probíhat bez pozorovatele.“

Podle něj vždy pozorujeme zevnitř – z nějakého místa, s nějakým záměrem, v nějakém kontextu = v nějakých souvislostech. A právě tím vytváříme to, co nazýváme realitou. Masmédia, jak o nich píše Luhmann, jsou přesně tímto typem pozorovatele. Pozorovatelem, který pozoruje svět svým způsobem, podle svých pravidel, a pro své publikum, pro své zisky. Pro svoji moc. Ovládat.

Otázka k sebereflexi: Kde se ve svém životě chovám, jako bych byl „nezúčastněný pozorovatel“ – a přitom jsem sám součástí hry?

Kruh se uzavírá

Luhmann říká: Média tvoří realitu výběrem.
Althusser říká: Tímto výběrem reprodukují ideologii.
Žižek říká: A my si ani nevšimneme, že jsme její součástí – protože ji žijeme.

Zbývá jediná možnost, jak se přiblížit „pravdě“: naučit se dívat na to, jak se díváme. A tím se stáváme pozorovateli druhého řádu. Učíme se reflektovat naše myšlení a chování.

Jaké je východisko? Změnit způsob, jakým vidíme svět – a sami sebe (čož je to samé).

T.j. naučit se přemýšlet o tom, jak přemýšlíme. Naučit se pozorovat své myšlení a chování – a tím i sebe sama.

Ale právě tady narážíme na naši hranici: sami sebe nikdy neuvidíme celí. Máme svůj slepý bod – místo, odkud se díváme, ale které nemůžeme zahlédnout bez pomoci druhého. I v zrcadle vidíme jen naši jednu polovinu. Ani v sebereflexi nevidíme celou svou mysl. Řešení?

Otázka k sebereflexi: Chci žít realitu, kterou někdo vytvořil za mě – nebo si konečně začít klást vlastní otázky?

Systemický přístup: Zrcadlo, které neklade odpovědi, ale otázky

Systemický přístup není o hledání pravdy – jak to někde tam venku je, ale o nahlížení našich mentálních konstrukcí, které si sami vytváříme a které žijeme. Je o nahlížení předpokladů, ze kterých vycházíme a o zkoumání jejich užitečnosti v různých situacích. Je o vnímání vztahů, vzorců a významů, které si sami vytváříme – a o kterých často netušíme, že je máme a že nás určují.

Právě skrze systemické koučování či terapii nebo intenzivní skupinovou práci v systemických výcvikových programech, vzniká prostor, kde je možné nahlížet za běžnou hranici uvažování. Jedná se o nový způsob zkoumání a dívání se na svět a sebe sama. V bezpečném prostoru a zrcadlícím vztahu.

Protože skutečná změna nezačíná tím, co vidíme. Začíná tím, jak se umíme dívat – aneb: kolikrát vidíš, tolikrát jsi člověkem.

A tak… zůstaneš součástí systému Matrix, který myslí za tebe, nebo se staneš pozorovatelem svých vlastních konstrukcí. Je to na tobě: budeš dál jíst z popelnice – nebo se konečně podíváš, co do ní patří, a co už ne.

Podívejte se na reference těch, kteří si prošli vlastní transformací a nenechte svůj život jen tak uplývat.

Zdroje

Die Realität der Massenmedien, Niklas Luhmann, 2017

Soziale Systeme, Niklas Luhmann, 1987

On the Reproduction of Capitalism: Ideology and Ideological State Apparatuses, Louis Althusser, 2014

The Sublime Object of Ideology, Slavoj Žižek, 2009

Welcome to the Desert of the Real!, Slavoj Žížek, 2002