Smrt a její konstrukce: 6 pohledů, které vám rozloží realitu

aneb co když se nevyrovnáváme se smrtí, ale s tím, že už neexistuje?

Před čtyřmi lety zemřel můj děda. Pro mě už 3 smrt rodinného člena v mém životě. Byl to člověk, ke kterému jsem měl velmi blízko. Nejen proto, že mě mnohému naučil, ale hlavně proto, jakým způsobem přemýšlel. Byl to on, kdo mi poprvé ukázal, že svět není takový, jaký je nám „objektivně“ vnucován masmédii, ale takový, jaký si ho vytváříme my sami. Že realita není objektivní danost, něco apriorního, na nás nezávislého – ale jazyková konstrukce, kterou si každý z nás vytváří, aby se v ní dokázal zorientovat.

Byl to můj 1. průvodce systemickým myšlením – tehdy jsem pro to neměl ještě tento pojem. Neříkal tomu ani děda tak. Nepoužíval moc odborné pojmy. Ale jeho slova, postoje a otázky nesly přesně tu podstatu. Učil mě dívat se na věci z různých úhlů. Učil mě pochybovat o tom, co považuju za samozřejmé. A hlavně: učil mě myslet ve vztazích, ne v pevných objektech. Dokázal propojit dění na protilehlých stranách zeměkoule do souvislostí. Pro dědu souviselo vše se vším. Někdy až děsivě vzdrušující.

Když odešel, zůstalo prázdno. Ale ne tak docela. Dodnes slyším v hlavě jeho věty. Jeho způsob uvažování se mi vryl hluboko do paměti, myšlení a chování. Někdy, když s někým mluvím, přistihnu se, že říkám to, co říkal. A jsem to já nebo to je stále on?

Jeho hlas se stal mým vnitřním hlasem. A tady nastává zvláštní věc. Na jedné straně vím, že zemřel. Že už není. Že ho už nikdy nepotkám v jeho pracovně plné knih sedícího u počítače a píšící další knihu o Jižní Americe. Na druhé straně mám neustálý pocit, že tu se mnou stále je. Že mě provází. Že ovlivňuje má rozhodnutí.

Mozek tohle neumí moc pojmout – chybí mu na to evoluční část. Vědomí smrti se střetává s přítomností významu. Smysl zůstává, i když tělo zmizelo. A možná právě to je podstata konstrukce smrti: Ne to, co skončilo. Ale to, co dál trvá, i když už nemá nositele. Tenhle text jsem napsal i kvůli němu. A taky kvůli sobě. A možná i kvůli tobě. Kvůli vám. Protože otázka smrti se dotýká každého z nás. A možná už nadešel čas, přestat se ptát, jak se s ní vyrovnat. A začít se ptát, co o ní vlastně víme.

Smrt neexistuje

Ne proto, že bychom byli nesmrtelní, díky bohu. Ale protože v našem světě, přesyceném obrazy, informacemi a konzumní estetikou, už pro smrt není místo. Zmizela za oponu zdravotnických zařízení, virtualizovala se do čísel, statistik a diagnóz, ale i do byznysu. Přestala být „běžnou“ zkušeností. Přestala být událostí. Přestala být děsivá. Redukovali jsme ji na atom.

A právě tím je nejděsivější.

Konstruktivismus nás učí, že realita není daná, ale vytvářená každým jednotlivcem, každým masmédiem. Co se tedy stane, když si přestaneme konstruovat smrt? Když přestane být součástí našich příběhů, rituálů a jazykových her? Možná pak neumíráme. Možná jen mizíme. Beze jména, beze slov, beze stopy.

1. Smrt, která se nás netýká

Nikdo z nás nikdy nezažil svou smrt. Můžeme zažít bolest. Agonii. Strach. Ale samotnou smrt ne. Je to událost, která se děje vždy někomu jinému. I když umřeme, nebudeme u toho. I když je to zajímavá představa.

To je první paradox. Smrt je absolutní hranice zkušenosti. Ve světě konstruktivismu, kde realita vzniká skrze prožívání, smrt není součástí reality. Je mýtus, fikce, příběh druhých, který si vyprávíme, abychom si dali smysl. Nemáme smrt. Máme obrazy smrti.

2. Vyrovnání se jako jazyková iluze

Slýcháme to často: „Ještě jsem se s tím nevyrovnal.“ Ale co to znamená? S čím se přesně máme „vyrovnávat“? S faktem, že něco skončilo? Že někdo odešel? Že něco není? Jenže „fakta“ v konstruktivismu neexistují. Existují jen konstrukty, které si vytváříme, abychom se zorientovali.
Vyrovnání se smrtí je tedy ne interakce s realitou, ale práce s významy, které jsme smrti přisoudili.

Smrt není událost. Je to slovo, které spouští řetězec asociací. Každý z nás si pod ním představí něco jiného: konec, ztrátu, přechod, bolest, úlevu, trest, osvobození… Vyrovnání se není reakce na smrt samotnou, ale na kolaps významu, který s ní nastal. „Vyrovnání se“ je jazyková konstrukce, která nám umožňuje říct, že jsme něco zvládli, i když nevíme co. Dává nám časovou osu – nejdřív bolest, pak přijetí, pak klid. Dává nám psychologickou mapu – prošel jsem fází popření, hněvu, smutku, přijetí.

Ale to vše jsou nástroje konstrukce smyslu. Nejsou univerzální. Nejsou „pravdivé“. Jsou užitečné. Vyrovnání se je iluze, která nám pomáhá zachovat kontinuitu – zachovat život (operovat dál, jak by řekl Luhmann). Pomáhá nám přežít ne přítomnost smrti, ale pád našich představ.

Otázka pro zvídavé: Jaká je zákaldní operace lidského života?

3. Smrt jako narušení systému smyslu

Niklas Luhmann píše, že každý systém (psychický i sociální) funguje tak, že redukuje komplexitu skrze smysl. Nepoznáme svět. Ale dokážeme si vytvořit rámec, ve kterém se dá žít. A právě smrt tento rámec rozbije. Neztrácíme jen člověka. Ztrácíme vztah, který jsme s ním měli. Ztrácíme budoucnost, kterou jsme si s ním představovali. Ztrácíme část své vlastní identity, která existovala jen v jeho přítomnosti a nikde jinde. A najednou… Není?!

Niklas Luhmann by řekl:

„Smrt je extrémní forma kontingence.“ Tj. ukazuje, že všechno mohlo být jinak. A že teď už nebude vůbec. Kontingence je děsivá i osvobozující. Otevírá možnost volby – ale zároveň ukazuje, že každá volba je vratká, nejistá, relativní. Ukazuje nám, že všechno, co jsme považovali za samozřejmé, může zmizet. Že svět mohl být jiný a že teď už nebude vůbec (Proč Bůh stvořil svět právě takto a ne jinak??).

Kontingence znamená, že věci mohou být i jinak. Nejsou nutné. Nejsou jisté. Nejsou předem dané. V konstruktivismu a systémové teorii je kontingence klíčová: „Každý význam, který dáváme světu, mohl být vytvořen jinak.“ Každé rozhodnutí vylučuje jiné možnosti, které jsou přesto myslitelné.

Po smrti někoho blízkého musíme znovu vytvořit svět, který dává smysl i bez něj. Smrt není jen konec – je to restart konstrukce. Nebo je to jen její pokračování?

Rituály smrti jako nouzové opravy

Pohřeb. Minuta ticha. Pamětní místo. To nejsou pozůstatky tradice. Jsou to stabilizační mechanismy systému, který právě ztratil smysl. Rituály označují prázdno. Dávají formu ztrátě. Říkají: něco skončilo, něco trvá, něco začíná. Luhmann říká, že smysl je vždy forma. Bez formy není rozlišení. Bez rozlišení není význam. Bez významu není svět. Rituál není pravda (True fact:). Je to operace přežití.

4. Iluze plného života a paradox smyslu

Po smrti blízkého člověka lidé často říkají: „Teď chci žít naplno.“ Ale co to znamená?

„Žít naplno“ předpokládá, že život má objem, který lze naplnit. Ale život – v systemickém i konstruktivistickém smyslu – není nádoba. Je to proces, tok událostí, otevřený systém, ve kterém žádný okamžik není konečný.

Paradox smyslu

Niklas Luhmann upozorňuje na základní paradox: Smysl existuje jen tehdy, když něco jiného zamlčíme. Smysl existuje jen tehdy, když něco jiného vyčleníme. Každý význam se rodí z rozhodnutí. A každé rozhodnutí uzavírá jiné možnosti. Vybereme jednu věc, rozhodneme se pro jednu věc z nekonečného množství možností. Jednu přijmeme a vše ostatní popřeme, zatratíme.

„Žít naplno“ tedy znamená zvolit jednu verzi života – a přitom ztratit tisíce jiných. Čím víc se snažíme o smysl, tím víc si uvědomujeme jeho křehkost. Čím víc ho chceme udržet, tím víc riskujeme kolaps. Touha „žít smysluplně“ je paradoxní: čím víc o smyslu mluvíme, tím víc nám mizí. Zůstane prázdné slovo. Heslo na plakátu. Titulek u urny. Urna. Na.

Smysl nelze vlastnit

Luhmann ukazuje, že smysl není objekt. Ani to není něco, co máme, vlastníme doma na poličce a kocháme se tím (někteří to i tak dokáží). Je to vztah – relace, rozdíl, napětí mezi možnostmi. A právě toto napětí činí život „živým“. „Žít naplno“ je iluze, pitomost, která paradoxně oslabuje prožitek. Nutí nás hodnotit, lajkovat okamžiky podle jejich významu. Ale význam vzniká až zpětně – ve vyprávění. A někdy také vůbec ne. Ha!

5. Simulace smrti: když realita už není potřeba

Smrt nezmizela. Jen jsme ji nahradili bezpečnější verzí. Pohřební livestream. Černobílá fotka s filtrem. Algoritmická vzpomínka. Smrt je vizuálně všudypřítomná, ale zkušenostně mrtvá. Už ji neprožíváme, jen spotřebováváme. Baudrillard by řekl, že smrt se stala simulakrem. Obrazem, který už nic nepředstavuje. Kódem, který odkazuje jen k sobě – nekonečná rekurze bez možnosti útěku, žádná podmínka pro exit. Žijeme ve světě, kde smrt nevzniká, nezasahuje, nevede k přeměně. Je to deaktivovaná událost.

6. Smrt smrti

Baudrillard nevěří ve smrt. Ne proto, že by popíral biologický konec. Ale proto, že smrt jako kulturní událost, jako existenciální otřes, jako smyslový mezník byla zrušena. „To, co zemřelo, není člověk – ale samotná smrt.“ Neumíráme. Mizíme. Bez rituálu. Bez slova. Bez významu. A přesto pořád mluvíme o „vyrovnání“. S čím?

Možná se nevyrovnáváme se smrtí. Ale s tím, že už není co ztratit. Protože všechno, co bylo skutečné, jsme už dávno vyměnili za obraz. A i ten už pomalu bledne.

Stručné shrnutí článku

Tento článek zkoumá smrt z pohledu radikálního konstruktivismu a systémové teorie. Ukazuje, že smrt není objektivní událost, ale kulturní a jazyková konstrukce, kterou používáme k udržení smyslu. Vyrovnání se smrtí není reakce na realitu, ale operace v systému významu. Rituály, příběhy, slogany jako „žít naplno“ slouží k tomu, abychom přežili zhroucení narativu.

V závěru článek přináší zlom: Baudrillardův postmoderní objektivistický pohled, který tvrdí, že smrt jako událost i význam už přestala existovat. Zbyla po ní jen simulace. Smrt se tak proměňuje z hraniční zkušenosti v prázdnou formu, kterou lze sdílet, estetizovat, ale neprožít.

Co mohu pro sebe udělat?

Téma smrti se nás netýká jen na úrovni ztráty. Týká se nás všude tam, kde něco končí: vztah, identita, smysl, způsob života. Smrt je stínem každé změny. A přesto se s ní často snažíme „vyrovnat“ sami. Rychle. Racionálně. V jazyce, který je nedostačující.

Pokud se právě teď dotýkáš tématu ztráty, přechodu, nebo v sobě neseš otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi, zvu tě k osobnímu setkání. Ve své soukromé systemické poradně pracuji s tím, co není vidět, ale co utváří náš život: s významy, vztahy, nevyřčenými otázkami i paradoxem smrti samotné.

Můžeš přijít s konkrétním tématem, ale i s otázkou, která ještě nemá tvar. V bezpečném prostoru ti pomohu znovu vytvářet smysl tam, kde se právě ztrácí.

Více o mně, referencích a možnost objednání najdete zde.

Zdroje:

Soziologie des Risikos, Niklas Luhmann, 2003, EN verze

The Denial of Death, Ernest Becker, 1973

Die Gesellschaft der Gesellschaft, Niklas Luhmann, 1998

Symbolic Exchange and Death (Theory, Culture & Society), Jean Baudrillard, 2016, DE verze

Luhmann leicht gemacht: Eine Einführung in die Systemtheorie, Margot Berghaus, 2022

Niklas Luhmanns Theorie sozialer Systeme: Eine Einführung, Georg Kneer, Armin Nasseh, 2009