1 krok jak promarnit život: žij hlavně ten cizí

Žít podle cizího scénáře je snadné. Nenáročné. Bez rizika. A právě proto je to nejjistější cesta, jak promarnit vlastní život. Protože skutečná svoboda nezačíná útěkem, ale odvahou podívat se na skripty, které žiješ

Systém ve kterém žiješ nebyl navržen proto, aby si v něm automaticky vyhrával. Byl vybudován proto, aby běžel. A ty s ním. V něm.

Škola tě v dospívání naučila zvedat ruku, dovolit se promluvit a jít na wc – čekat na povel, opakovat poučky moudrého učitele, které už dávno neplatí. Práce tě naučila trávit 40, ba i více hodin týdně děláním toho, co ti někdo jiný naplánoval, až do vyčerpání. Často bez smyslu, který nezná ředitel.

Masmédia a marketingový holokaust tě učí chtít věci, které nepotřebuješ. Nebo jinak, naučila tě myslet si, že bez nich nemůžeš být cool, dost dobrý, úplný, člověkem. Konzum tě naučil zahánět prázdno další dávkou věcí, dalším dopaminem, další lajnou.

A ideologie tě naučily věřit, že tak to má být. Že tak to je správně. A samozřejmě, cokoli, co je anti-ideologické, je nepřátelské.

Tohle není život. To je scénář. Skript.

Většina lidí ho jede na autopilota, aniž by si kdy všimla, že to není jejich trasa. Jejich scénář. Jejich rukopis. Nebo ještě hůře, že vůbec existuje něco jako scénář. Který hrají, aniž by věděli, že jsou na jevišti. Nacvičují každým dnem i nocí. 24/7/365.

Via libertà

Pomalu se sunu kolem jedné hodiny odpolední ulicí v sicilské Modice do kavárny. Snad bude klimatizovaná. 35 stupnů ve stínu, který téměř není v tuto dobu k nalezení. Horký vzduch se bez pohnutí opírá do kamenných domů, od asfaltu se odráží těžké teplo a vůně benzínu, která se najednou mísí s vůní tabáku a pomeranče. Blížím se k pánovi na úplném okraji úzké vozovky v zatáčce. Na malém mramorovém schůdku před starým baráčkem sedí a pozoruje kolemjedoucí auta.

Má 85 let, žádné zuby, rty zapadlé, sežvejkaný dohořívající doutník mezi prsty. Prý se tu narodil. Prý tu i zemře. A mezitím se směje. Snědý Sicilan, jako poleno. Ptá se mě, odkud jsem, co tu dělám, co je moje práce, jestli dobře vydělávám, jaká je průměrná mzda v Praze, kolik tam stojí jídlo a bydlení.

Neptá se na smysl života. Neptá se, jestli jsem něco dokázal. Nevypráví, co dokázal on. A nebo vypráví? Celý život žil a pracoval v Modice. Teď sedí, kouří, vypadá dost v pohodě, zastavuje lidi a povídá si s nimi. Něco jako já, nebo ne?

Dívám se na něj a říkám si: vypadá svobodněji než spousta lidí, co mají na účtu miliony. Proč? Protože žije v souladu s tím, co mu dává smysl. Ten se asi nesnaží utéct ze skriptu. On si svůj skript odžil, žije dál. A to je rozdíl. Loučím se, protože se mi už naprosto v klidu a s úsměvem asi popáté snaží něco vysvětlit, leč nerozumím. Omlouvám se a podávám mu ruku. Nečekal sem takový stisk. Kouká mi hluboce do očí, jako by říkal: To koukáš, jakou mám ještě sílu, chlapečku, co? Drží mi ruku déle, než bych čekal, opětuji stisk, ale ne tak silný, jako jeho mohutná upracovaná ruka.

Via Intermezzo

Nerodíme se do skriptu, scénáře. Rodíme se jako otevřený prostor, absolutní tvořivost, nekonečné možnosti, čistí konstruktivisté. Pohádková bytost, co vidí vše nemožné a je vším možným. Jsme vrženi do času a prostoru – Geworfenheit, jak to nazval Heidegger. A pak, za nějakou dobu, pak přichází školka, škola, církev, stát, rodina, manželství, zaměstnavatelé, přátelé, partneři – a začínají nás zapisovat – až do smrti. Přepisovat. Kódovat. Scéna po scéně, role po roli. Algoritmus po algoritmu: „Tohle je správně.“ „Tohle se dělá.“ „Tohle se nedělá.“ „Tohle se nesmí říkat.“

A člověk se nechá zapsat. Nechá se poopravit. A nakonec už ani neví, že žije cizí text. Že je jen pohledem mezi řádky, které nejsou jeho. Horší než vlastní skript je totiž ten přijatý – cizí scénář, který člověk jede, aniž by si uvědomil, že není jeho.

A to je skutečná past. Stagnace. Ne to, že pracuješ od 9 do 5. Ne to, že se rozhoduješ každý den kupovat, co nepotřebuješ. Ale to, že si myslíš, že to je tvůj život, a přitom jen vykonáváš program, který někdo napsal za tebe. Funguješ, jako dokonalé přenosové médium s neskutečně velkou kapacitou a ochotou se přepisovat. Někdy rychleji, někdy pomaleji.

Via Risveglio

A teď přichází ta chvíle: jakmile to jednou vidíš, už to nejde nevidět. Najednou se ti tělo začne bránit. Někdo cítí úzkost, jiný vztek, další prázdno. Protože pochopíš, že něco ti bylo nalito do žil, aniž ses ptal. Že žiješ půjčený život. A právě v téhle chvíli přichází otázka, která všechno mění: kde sakra začíná moje svoboda?

Svoboda se ti neukáže jako dárek, nikdo ti ji nenadělí. Svoboda je rozhodnutí: odmotávat vrstvu po vrstvě, nánosy významů, které se na tebe nalepily. Sis na sebe nalepil. Od ideologií, nefunkčních vztahů, pracovních přetížení, přehnaných očekávání. Odstraňuješ slupku po slupce, jako když loupeš cibuli, a pod každou další je ještě jedna. A ano, někdy to štípe do očí.

Ale jinak to nejde. Protože právě v tomhle procesu začínáš rozpoznávat rozdíl mezi tím, co je opravdu tvoje, a tím, co jsi přijal jen proto, že ti to někdo šikovně podsunul.

Via Dante

Vlastní skript je ještě v pořádku – je tvůj, i když může být omylný. Ale přijatý skript, který jedeš, aniž bys reflektoval, že není tvůj – to je skutečné peklo. Je to, jako bys celý život mluvil cizím jazykem, kterému vlastně nerozumíš, ale který opakuješ, protože tak mluví všichni kolem. Nebo protože se to píše v nějaké mezinárodní učebnici.

A tak lidé říkají věci, které si nikdy neověřili. Myslí si věci, které nikdy nebyly jejich. Žijí životy, které by si nikdy sami nenapsali.

Via Rivalutare

A teď přichází ta nejtěžší část. Nestačí jen poznat, že jedeš podle cizího skriptu. Nestačí ho jen “odhodit”. Protože to bys jen naskočil do jiného. Z extrému do extrému. Ty většina lidí umí vnímat jednoduše.

Musíš přehodnotit významy. To, co pro tebe znamená práce. To, co pro tebe znamenají vztahy. To, co pro tebe znamená úspěch, radost, bolest. Láska. Manželství. Vztahy. Partnerství. Je to stejné jako přerámování – jen ještě hlouběji ve vlastním sebebpoznání. Úplný Mariánský příkop. Někdy i Bermůdský trojúhelník. Najednou zjišťuješ, že svět sám o sobě není takový nebo onaký. Že to jsi ty, kdo mu dává význam. A tím pádem – jsi taky ten, kdo je za ten význam zodpovědný.

Via paradosso della responsabilità

Tady se většina lidí lekne. Protože tahle svoboda není lehká. Najednou už se nemůžeš schovat za „za to já nemůžu, to oni, on, ona, ono“, říkáme: „To on mi ublížil.“ Ale ve skutečnosti je to úplně jinak.

Najednou nemůžeš ukázat prstem na stát, šéfa, manžela, rodiče, milenku, dítě.

Musíš říct: „Já jsem zodpovědný za to, jak se na věci dívám.“

„Nechal jsem si ublížit.“ Ale ještě lépe „Ublížil jsem sám sobě!“ Uf, to se hodně špatně přijímá! Ještě jsem to od nikoho neslyšel… Proč asi?!

A tahle věta má váhu kamene. Šutru. Sicilského mramoru.

Pro někoho je to nepřekonatelné. Tak nepřekonatelné, že raději uteče. Nebo zaútočí. Nebo se bude smát, ironizovat, cokoliv – jen aby nemusel nést tu zodpovědnost. Protože v tu chvíli už není na koho hodit vinu. Najednou tu stojí člověk zcela nahý. Sám před sebou.

Ale právě tohle je ten paradox: V okamžiku, kdy vezmeš zodpovědnost za svůj pohled na svět, v tu chvíli se ti otevře svoboda. Neskutečná lehkost, která je pro někoho nesnesitelná. Začneš psát nový díky nesnesitelné lehkosti bytí.

Via Archeologia

Představ si, že jsi archeolog vlastního života. Stojíš u rozkopané jámy a víš, že tam někde dole je tvůj vlastní základ. Ale nejdřív musíš odhrabat všechno, co na tebe za desítky let naházeli ostatní.

Rodina: „Tak se to nedělá.“
Škola: „Musíš poslouchat.“
Náboženství: „Musíš věřit.“
Masmédia: „Musíš chtít.“
Zaměstnavatel: „Musíš makat.“
Partner: „Musíš vydržet.“
Přátelé: „Musíš zapadnout.“
Ty sama: „Musím to ustát.“

Vrstva za vrstvou. Každá těžká, uleželá, slepená se všemi ostatními. A ty odhrabuješ. Někdy pomalu, někdy v návalu zlosti, někdy v úplné apatii. Někdy najdeš starý střep, u kterého se zarazíš: Tahle věta není moje. Tohle nikdy nebylo moje přesvědčení. A tehdy ti dojde, že většinu života jsi odžil podle něčeho, co do tebe kdysi jen někdo zasadil.

Via Dolorosa

Tohle odhrabávání není příjemná cesta. Je to trnitá stezka. Člověk zakopává, řeže se o kameny, pláče, vzteká se, pochybuje. Brečí. Je dojatý – ako teď já, když píšu tyto řádky a myslím na moji cestu sebepoznávání, po které s Petrem na našich sezeních již nějaký čas kráčíme. Bolí to někdy. Ale je to příjemná bolest. Usmívám se u ní. Někdy se dovolím se i naštvat, ale jen krátce.

Každá vrstva, kterou sundáš, tě na chvíli nechá stát v prázdnotě. Bez jistot, bez orientace, bez role. Ale právě v té “prázdnotě” je síla. Protože prázdno je prostor. A v prostoru se dá znovu tvořit. Vyplňovat. Nově. Radostně.

Via Gioia

Po vyplnění něčím opravdu tvým přicházejí chvíle radosti. Ty momenty, kdy pochopíš, že něco, co tě tížilo celý život, můžeš odložit. Že scénář, který ti kdysi vepsali do hlavy, není závazná smlouva. Ani manželství. Že můžeš říct: Ne, tohle už není moje.

Najednou cítíš lehkost. Blaženost. Osvobození. Je to pocit, jako když po letech sundáš těžký batoh a uvědomíš si, že vlastně můžeš jít i bez něj. Nebo že můžeš jít jinam, ne jen po vychozené cestě. Tahle lehkost je pro někoho nesnesitelná. Pro jiného je to poprvé v životě okamžik, kdy má pocit, že skutečně dýchá. Hranice už nejsou sprosté slovo, ale kamarád.

Via Creazione

A právě tady začíná svoboda. Ne v útěku, ne v popření, ale v tvorbě. Svoboda je možnost psát své vlastní významy. Ne „žít bez scénáře“, protože to nejde – scénář vždycky nějaký je. Ale tentokrát je to scénář, který píšeš ty sám. Jsi konstruktér svého života a jeho významů. A zároveň víš, že to není nikdy hotové. Že každý den může přijít nové přepisování. A to je dobře. Protože právě v té proměnlivosti je život. Nebo v životě je proměnlivost?

Via Timore

Jenže přiznejme si to: tahle cesta není pro každého. Ne každý vydrží koukat na vlastní skripty, na nánosy, na cizí věty v sobě. Pro někoho je to tak děsivé, že raději uteče. Pro jiného tak nepohodlné, že se začne smát, ironizovat, nebo rovnou zaútočí.

Protože když jednou vidíš, že tvůj život není „takový, jaký je“, ale takový, jaký ho vidíš ty, přestaneš mít výmluvu. A spousta lidí se raději zhroutí do náruče nové ideologie, nového guru, nové instantní polévky – jen aby nemusela nést zodpovědnost za vlastní pohled.

Via Comunità

A proto má smysl mít prostor, kde se na téhle cestě potkávají ti, kteří to pozorují podobně a věří v to. Kteří cítí, že „útěk“ není o opravdovém utíkání, ale zastavení, nový pohled na vlastní skripty. Kdo mají odvahu odmotávat, přehodnocovat, tvořit.

Takový prostor nabízí Institut systemiky. Není to místo, kde dostaneš nový manuál, nový návod, nový recept. Není to kurz instantních nudlí, ani zážitková polívka. Je to prostor pro svobodné myšlení v souvislostech. Prostor pro zastavení se v uhoněném světě. Laboratoř, kde můžeš reflektovat svůj život, své vztahy, své významy – a tvořit nové.

Je to komunita lidí, kteří se rozhodli, že „svoboda“ není marketingový slogan, ale každodenní práce.

Trnitá i radostná. Bolestivá i lehká. A především – tvořivá.